Můj broučku, nemůžu uvěřit, že už uplynuly celé roky od nejhoršího dne v mém životě – ode dne, kdy jsem Tě mohla naposledy obejmout, pohladit, vzít za ruku, políbit… Zbyly jenom vzpomínky. Třeba jak jsme byli poprvé u moře, v Itálii: Bylo Ti 5 a když v noci pršelo, tak strašně ses bál, že bude ráno moře míň slané… smála jsem se a říkala jsem Ti – „tak ochutnej…“ Nemohls pochopit, jak to, že Italové neumí česky a soucitně jsi říkal, že je to naučíš, aby „si“ rozuměli. Když jsme odjížděli, byls nadšený a plánoval sis: „Až umřete, přestěhuju se sem.“ „A proč až umřeme?“ ptala jsem se. „No přece aby Vám po mně nebylo smutno“, odpověděls mi.
Tak strašně je mi smutno, Marťouši…