Maminka, máma. Prostá slova, a přece jedna z nejdražších. Vždyť co bychom byli bez maminky, bez její péče, starostlivosti a lásky. V jejím klíně jsme nacházeli útočiště, v jejím klíně jsme hledali bezpečí a jistotu. Maminka nás, své děti, chránila svou láskou, bděla nad každým naším krokem jako strážný anděl. Sdílela s námi radost a žal, naše úspěchy i případné nezdary. Vyhlížela nás z okna, když jste byli na cestách, těšila se z každé chviličky s námi. Nezištně a nesobecky vás ošetřovala, když jsme se jako malé děti zmítaly v horečkách, hladila nám rozpálené čelo, vařila čaj, seděla u našich postýlek dlouho do noci. Nevyspalá, unavená, ale šťastná, že je nám na blízku, že nám může pomoci. Spojena s námi pevným a nezlomným poutem mateřské lásky prožívala s námi po všechna ta dlouhá léta dobré i zlé. Byla na nás hrdá a pyšná, když se nám něco povedlo, hájila a bránila nás, když jste náhodou někdy šlápli vedle. Pracovala, starala se, abychom měli vše potřebné, aby nám nic nechybělo. Jejím největším štěstím byl náš každý, byť sebemenší úspěch a největší radostí chvíle prožitá ve naší blízkosti. To všechno byla naše maminka. Obětavá, starostlivá, laskavá a milující. Nikdo nám už tak, jak to uměla ona, nepohladí rozpálené čelo, nikdo nás už nezahrne takovou láskou, péčí a starostlivostí. Maminka, to byl náš domov, naše bezpečné zázemí, naše jistota a naděje. A její pohlazení, to byl ten nejlepší lék proti všem nemocem, nejúčinnější povzbuzení ve chvílích neúspěchů a nesnází.