Muž zemřel, a když si to uvědomil, spatřil Boha, jak k němu kráčí s kufrem v ruce.
„Je čas jít, můj synu,“ pravil Bůh.
Překvapený muž odpověděl: „Teď? Tak brzy? Mám ještě spoustu plánů…“
„Je mi líto, ale je čas jít.“
„Co neseš v tom kufru?“ zajímalo muže.
Bůh odpověděl: „Všechno, co ti náleží.“
„Myslíš tím moje oblečení, moje peníze?“
„Ty nikdy skutečně nebyly tvé, patří na Zemi.“
„Takže jsou to moje vzpomínky?“ hádal muž dál.
Bůh odvětil: „Ty nikdy nebyly tvé, ve skutečnosti patří času.“
„Tak tedy moje dovednosti a zkušenosti?“
„Ty byly jen výsledkem okolností, nejsou tvé.“
„Moje rodina a přátelé?“
„Je mi líto, ale ani oni ti nepatří. Náležely tvé životní stezce.“
„Dokonce ani má žena a mé děti?“
„Ne, ti patřily tvému srdci.“
„A co mé tělo?“
„To už patří prachu.“
„A duše?“
„Nikoli, ta patří mně.“
Pln strachu si muž vzal od Boha kufr a otevřel ho. Uviděl, že kufr je úplně prázdný. Se slzou v oku se muž zeptal: „Já jsem tedy nikdy nic neměl?“
Bůh mu řekl: „Jediné, co jsi kdy skutečně měl, byl tvůj život. Každý jeho okamžik byl jenom tvůj.“

Miláčku, moc ráda jsem byla součástí tvého života... Díky tobě tu mám tři krásné a šikovné děti, ve kterých tě vidím každý den ... Nikdy nezapomeneme ❤️