Poslední květnový den jsme předávali prostory k pronájmu. To datum se dobře pamatuje. Tehdy táta začal definitivně končit. Rodiče přijeli do Prahy a najednou už neměl dost síly na schody, ani na delší aktivitu. Pak se to začalo zhoršovat poměrně rychle. Byl strašně vychrtlý. Přestal mít zájem o vnější dění, ještě se mohl pohybovat, ale už nechtěl ani na zahradu. Život z něj začal odcházet už před pár měsíci, když přestal mít chuť k jídlu a viditelně hubnul. Ale pořád to nějak šlo, měl spoustu těšení a cestovních plánů. Těsně před plánovaným odjezdem na pravidelné chorvatské dovolenkování dospěl začátkem měsíce k těžkému rozhodnutí vše zrušit. Původní program hbitě vystřídal výhled na výlet alespoň do maďarských lázní, kam tak rádi jezdili. Brzy se ukázalo, že nezvládne ani to. Najednou se už pohyboval jen po domě.

Museli jsme se za něj rozhodnout a po těžkém zvažování jsme 3. června ukončili léčbu v Motole, aby mohl přejít do paliativní péče. Věděli jsme, že začínáme končit, ale vůbec jsme vlastně netušili, co nás čeká. Ani jsme si to nepředstavovali, pořád to jakž takž šlo, pořád bylo, kam ustupovat, a čeho se ještě aspoň trochu držet. Máma ještě plánovala nejdříve oslovit obvodní lékařku, aby ten skok z léčby do čekání na smrt pro tátu nebyl tak prudký, ale nemoc dupla prudce na plyn. Díky dřívější registraci v Cestě domů jsme mohli rychle reagovat.

9. června dopoledne táta upadl před domem, myslely jsme, že při své stávající neohrabanosti si jen přišlápl pantofel. Kůže jak papír se snadno roztrhla a potřeboval lékařské ošetření. Poslali mi odpoledne fotku zafačované ruky. Nečekaný pozdní noční telefonát od mámy nevěstil nic dobrého. Táta upadl znova, ze schodů, když se chystal večer dojít do ložnice v patře. Nohy mu prostě vynechaly službu.
Sanitka ho odvezla na Bulovku, kde jsem s ním strávila několik hodin. Pomlátil se, ale nic si nezlomil. V nemocnici nepůsobil nijak vyplašeně, ani dezorientovaně, laškoval se zdravotnicemi. Vypadalo to, že má kliku jako vždycky, a měli jsme radost, že pofrčí brzy domů. Krevní testy ale zjistily nedostatek červených krvinek a doktorka rozhodla, že potřebuje transfúzi. Začali pro něj shánět vhodnou krev. Odjela jsem se na pár hodin vyspat a brzy ráno na nutnou pracovní schůzku. Mezitím za ním přijela máma, nechtěl být sám. Nevypadalo to, ale bylo zřejmé, že je v panice, krev nepřicházela a on dětsky trval na reverzu. Vrátila jsem se za nimi do nemocnice, máma z něj byla trochu nešťastná. Brzy se vše rozpohybovalo a po transfúzi se pak konečně vrátili domů. Čekala jsem, že odpadne do postele a prospí celou noc, ale máma druhý den hlásila, že spali špatně. Dosavadní léky na bolest přestávaly zabírat. Přišel další milník a začali jsme mu lepit náplasti s opiáty.

V Cestě domů jsme 16. června začali s ambulantní péčí. Přivezli pro tátu polohovací postel, kterou jsme umístili k oknu v obýváku. První zásadní změna - už prostě nevyšel do ložnice. Tehdy jsme o tom tak nepřemýšleli, ale už se tam vlastně nikdy nepodíval. Narychlo se pro něj objednala firma vyrábějící na míru výtah na schodiště. S termínem výhledově do měsíce. Samozřejmě nás napadlo, zda to ještě stihneme, ale on tomu rozhodně věřil a nikdo s ním nepolemizoval. Pořád si svůj stav nepřipouštěl. Tahle hra mi nedělala vůbec dobře, ale chápala jsem ji. Hodně odpočíval, ale ráno si došel na záchod, umyl se, oblékl a střídal postel, gauč a křeslo u televize. Nic moc ho už extra nezajímalo. Nohy mu slábly, to ho trápilo hodně. Pořád nemohl pochopit, proč se mu to děje a co to znamená. Ptal se mámy. Byly to pro ni strašně těžké situace. Na záchod chodil s pomocí turistických holí, které parkoval u postele.

Ztrácel ale sílu každým dnem. Když mu z Cesty přivezli chodítko, měl radost. Spal víc a víc. Když seděl, pořád chtěl drbat záda. Jednou jsem mu je drbala střídavě několik hodin v kuse. Strašně málo jedl a pil. Ale komunikoval, mentálně byl v pořádku. Mluvili jsme o fasádě domu v Budečské, na které se zrovna pracovalo, rekonstrukci pro Gevo a všem možném, co ho ještě zajímalo. Nebylo toho mnoho. Mrzelo mě, že není schopen tu zbývající dobu využít k rozloučení. Osud nám sice čas k uspořádání vztahů dopřál, ale on neměl tu potřebu.

17. a 18. června jsem měla pracovně dva náročné a intenzivní dny. Než jsem po pozdním příchodu domů odpadla, ještě jsem pro kontrolu stavu volala mámě. Poznala jsem, že je jí zle, sedla do auta a frčela na Újezd. Našla jsem ji úplně vyčerpanou. Máma přespávala na matraci v obýváku od chvíle, kdy táta zůstal na polohovací posteli. Pečovala o něj intenzivně dnem i nocí. Postarala jsem se v noci o tátu, který neustále vstával a s chodítkem se přesouval na záchod. Máma se tak mohla věnovat sobě, na chvíli vypnout dohled a ráno jí pak už začalo být lépe. Tuhle zatáčku se nám podařilo úspěšně vybrat. Vůbec nechápu, jak to celé zvládla a klekla vlastně jen jednou.

V dalším týdnu se táta zase o něco zhoršil. Přijela jsem jim koncem týdne pomoci a po třech dnech jsem začala cítit naprosté vyčerpání. V kombinaci s dlouhodobým pracovním vypětím bylo všeho na mě už zu fiel. Věděla jsem, že nejdřív musím pomoci sobě, abych mohla pomáhat jim. Z posledních sil jsem se přesunula do Jánek. První procházku jsem prořvala. Viděla jsem tam všude tátu a tušila, že až příště přijedu, budu likvidovat jeho věci. Že on sám už se tam nepodívá, bylo jisté.

Měli jsme v posledních dnech několik hezkých momentů, moc toho sice nenapovídal, ale přijímal mou péči a dojímala ho. Několikrát mě oslovil slovem „miláčku“ - víckrát než za celý život - a byl extrémně milý a srdečný. Pobývat v jeho blízkosti bez ochranných štítů byl pro mě příjemný nezvyk. V posledních letech své chování sice výrazně zjemnil, ale znala jsem ho a věděla, že může kdykoliv bodnout. Jednou jsme chvilku mluvili o mém „útěku“ z Německa. Tehdy mě vyvezli o prázdninách do spřátelené rodiny, kde jsem měla jako mladičká získávat zkušenosti. Bylo mi šestnáct a zrovna jsem byla až po uši zamilovaná. Nikam jsem fakt nechtěla, ale naložili mě tehdy těsně po revoluci do červené Lady, nacpané pečlivě vybranými dary. Jela i babička a všichni měli v plánu víkend v Německu strávit návštěvami po jejích známých, kterých měla jako oblíbená průvodkyně německých turistů hafo. Když se v neděli vrátili, byla jsem už chvíli v Praze. Dlouho se mnou nemluvila ani klika od dveří. Až na tátu. Pamatuju, že tehdy ocenil, jak dobře jsem se o sebe vlastně byla schopná postarat. A o tom ta mise byla, že jo.  Když jsme na to vše teď se smíchem vzpomínali, řekl mi, že se mu vlastně vždy líbilo, jak jsem byla svá. A že měl pro lumpárny velké porozumění, protože se jich sám dost navyváděl. Strašně mě to sebralo. Proč takový nemohl být už dřív? Proč nikdy nedokázal říct, že mě má rád? Proč pořád musel soupeřit o máminu pozornost? Jak mohlo být všechno jiné… Do Jánek jsem přijela naprosto rozsekaná. Ale brzy jsem v tom horském lesním ráji našla své dospělé já, které tyhle dětské rány už dávno zahojilo. Po čtyřech odpočinkových dnech, kdy se mi povedlo se stabilizovat a načerpat energii, jsem se vrátila do Prahy. Opelichaná jsem se těšila na nové řasy.

Dlouho jsem ale doma nepobyla. Druhý den, 4. července, máma volala o pomoc - táta dvě noci vůbec nespal, pořád vstával, byl celkově extrémně neklidný, máma byla unavená a zoufala si. Přijela sestra Naďa z Cesty domů a zavedla tátovi kanylu pod kůži. Další velký milník. Dostat do něj medikaci orálně už nebylo možné, a hlavně už to nezabíralo. Začaly jsme do něj vpravovat koktejly preparátů - na uklidnění, na spaní a na bolest. Všechno bylo nové a ne vždy jsme si byly jisté, jak co dávkovat a kdy podávat. Po prvním koktejlu táta konečně po předchozím vypětí prospal noc a den, aniž se pohnul. Poprvé jsme se s ním v slzách loučily s tím, že naposledy už je teď. Nevěděly jsme, jestli ho ještě někdy uslyšíme. Tohle loučení se pak v následujících dnech opakovalo znovu a znovu - drásavě a bolestně.

Když si jeho tělo díky medikaci odpočinulo, probral se v neděli celkem k životu. S chutí se trochu najedl, pivo a kola ho potěšily. My jsme jako vždy pookřály s ním. Podařilo se nám ho dokonce úspěšně osprchovat. Do koupelny jsme ho dovezly na „gramofonu“, který opět v pravou chvíli doručili z Cesty domů, včetně sedátka do sprchy. Zpátky k posteli pak dokonce došel sám s oporou o pojízdnou toaletní židli. Namazali jsme ho krémem a převlékly postel. Bylo mu příjemně. Laktulóza z rána zafungovala, a tak chvíli po ulehnutí zahlásil, že potřebuje na velkou. Už nějakou dobu čůral jen do kýble u postele, kdy jsme ho postavili, on se opřel ztěžka o stůl a močil. Ne vždy to šlo hladce, navrhovala jsem, aby si představil zahradní hadici, kohoutek či potok. Myslím, že jednou jsem zanotovala začátek písně Temně hučí Niagára. Smáli jsme se. Dlouho stát ale nevydržel, nejdřív jsem se držela z respektu stranou, pak už ale močil přede mnou, museli jsme ho podpírat a zvedat už obě. Nezdálo se, že by mu to přišlo nedůstojné, spíš jsem měla pocit, že je vděčný, že mu pomáhám. Měli jsme spolu nacvičený chvat a plynulý pohyb, pomocí kterého opatrně vstával a zpátky uléhal. Pochvaloval si, jak nám to jde. Bez nás už by to nezvládl.

Po pěti až šesti dnech bez stolice se střeva rychle pohnula, ale stačily jsme ho přesunout na „gramofón“. Ulevil si uprostřed obýváku, nepotřeboval náš odstup, ale přece jen jsem se vzdálila. Přešla jsem na automat. Když se nám ho podařilo ze židle zvednout, naklonil se dopředu a opřel o stůl. Máma ho pomocí mycí pěny čistila a já hladila po ramenou, ale rychle ztrácel sílu. Střeva znovu zapracovala a on ještě jednou dosedl na příliš tvrdou plochu toaletní židle a vykonal potřebu. Sezení mu působilo bolest, ale potřeba byla větší. Nakonec jsme ho čistého dostaly zpět do postele. Usmíval se, očividně to pro něj bylo úlevné, ponížení necítil, nebo to alespoň nedával najevo. Stejně jako já svůj šok. Ujistili jsme se navzájem, že je to vše lidské. Zajímalo ho dokonce, jak stolice vypadala. Dělali jsme si humor, že pořád líp než ta mámina. Zatímco se máma v koupelně věnovala očistě nádoby, popadla ho další křeč, přivolala jsem rychle mámu a celé jsme to zopakovali. Automat.

Neděle se ale dala prohlásit za úspěšný den - měli jsme všichni radost z jeho vyprázdnění a že se nám podařila celková hygiena. Sice jsem navenek fungovala bez mrknutí oka, ale byla jsem strašně vyčerpaná a potřebovala zas na chvíli odjet. Dům už byl dávno prostoupen duchem umírání, čas zde plynul úplně jinak a přežívalo se na několika metrech čtverečních. Neustále jsme tátu hlídaly, aby si při pokusech sám vstát neublížil. Nevolal na nás, nevaroval. Když jsem se s rodiči loučila, seděli blízko sebe na sedačce. Po jejich přísné autoritativnosti nebyla ani stopa, působili spíš, že by se o mě ještě potřebovali opřít. Děkovali mi opakovaně za pomoc a mně se chtělo strašně brečet. Cítila jsem se provinile, ale musela jsem je opustit a postarat se sama o sebe.

Plánovala jsem se vrátit za pár dní, ale máma už v úterý 8. července volala, že se jeho stav výrazně horší. Zpětně jsem zjistila, že v pondělí, o den dříve, poprvé při rozhovoru s mámou pochopil, že je konec. Počkala jsem, až dorazí Líza, a jely jsme se s ním rozloučit. Když jsme přijeli, seděl na posteli, máme krásnou poslední společnou fotku – my každá z jedné strany, u nohou pes. Držel nás za nohy, ztěžka, ale vědomě a po svém s námi vesele, hřejivě komunikoval. Máma se omlouvala, že plaší. Brzo ale usnul, daly jsme mu dávku léků na noc, seděly blízko něj a chvíli mu zpívaly. Měl to rád. Spal. Ale věřím, že nás slyšel.

Dcera nocovala v ložnici na jeho matraci, já v dalším pokoji v patře poslouchala, zda se mu v noci nezastaví dech. Tátovo hlasité dýchání bylo v těch dnech jako metronom a udávalo rytmus celému domu. Při každé pauze v nádechu se nám zastavovala srdce. Druhý den, 9. července, jsme se rozhodovaly, kdy a jak ho medikovat. Dohodly jsme se, že pro něj bude lepší, když ho budeme udržovat spíše ve spánku. Už se nemohl hýbat. Odjela jsem na otočku do Prahy a vrátila se chvíli poté, co se táta naposledy zvedl s dopomocí do sedu - čůral do bažanta, už si nemohl stoupnout. Přede mnou přijel jeho vnuk a ani ve třech s mámou a dcerou ho nezvládli vrátit do postele tak, aby neležel s pokrčenýma nohama. Zavolali jsme Zuzanu, sousedku, zdravotní sestru, která mu podsunula pod tělo prostěradlo a posunuli jsme tak konečně jeho tělo výš. Při tom pohybu úpěl bolestí. Snad na ten zvuk někdy zapomenu. Dali jsme mu další dávky oblbováků. Vnuk Matěj volal svému tátovi a sestrám na Moravu - rozhodli se přijet hned druhý den. Mysleli jsme, že se toho možná ani nedožije. Ale čtvrteční ráno stále dýchal.

Po poledni přišla nejdřív lékařka a další zdravotnice z Cesty domů. Ujistily nás, že děláme všechno správně. Táta už nějaký čas nemočil. Při předchozí manipulaci jsme ho podložili plenou, ale neutěsnili jsme ji. Lékařka konstatovala, že má velmi plný močový měchýř. Rozhodla o zavedení cévky a poslala sestru do auta pro pomůcky. Ačkoliv už v zásadě nereagoval, táta to musel slyšet, protože než začala doktorka se zákrokem, plenka byla mokrá. Celý život se strašně bál cévkování… Poprvé čůral do pleny. Věděl, že ji má? Nevím, ale zřejmě věděl, že jinak než vleže už čůrat nebude. Jaké tohle vědomí pro něj muselo být? Chtěl by, abych mu dala na hlavu polštář a zkrátila to? Když dříve ještě trochu více vnímal a začínali jsme s koktejly, zeptala jsem se ho při jedné příležitosti, kdy byl neklidný, zda chce pomoci usnout. Pokýval jemně hlavou, víc nesvedl. Myslel si, že se ptám na definitivní řešení? Kdybych si byla jistá, že si to tak přeje, dokázala bych to pro něj udělat.  Roky mluvil o tom, že když to s ním jednou bude špatné, pojede do Švýcarska na eutanázii, schovával si o téhle možnosti v šuplíku článek. Ale teď jsem tu jistotu neměla. Poslední dva roky nepřistupoval ke své nemoci realisticky, ani ty poslední týdny a dny, kdy máma trpěla jeho otázkami, co mu vlastně je a kam to celé směřuje. Nebyl se svou situací smířený a nevypořádal své věci pozemské, dokud mohl. Uvažovala jsem o polštáři přes jeho obličej vícekrát, ale cítila jsem, že by to místo splněného přání mohla být vražda.

Nastal čas ho očistit, přebalit, převléct mu triko. Zdravotnice nám ukázaly, jak ho máme na straně vypodložit, aby se mu nedělaly proleženiny. Měly jsme střídat polohy. Při každé manipulaci vždy úpěl bolestí. Zdravotnice naznačily, že už to celé nebude dlouho trvat. Čas ale běžel jinak, minuta utrpení a čekání na smrt není stejná jako jiné. Jedna ze zdravotnic Cesty domů mu stříkačkou s hadičkou podala trochu kolové vody. Několikrát ztěžka tu trochu tekutiny polknul. Bylo znát, že na to vynakládá stejnou sílu jako kdyby přehazoval vagón uhlí. Cítila jsem vinu - napadlo mě totiž, že příjem tekutiny vše jen prodlouží. Google mi předtím řekl, že v tomhle stavu může bez tekutin vydržet maximálně tři dny, a dával tak tomu peklu jasný limit. Toužila jsem po konci, samozřejmě kvůli němu, ale zcela sobecky i kvůli sobě. Zároveň mě ale zachvacoval pláč při představě, že skutečně zemře.
Když spal a hluboce oddychoval, přála jsem si ještě znova slyšet jeho hlas. Když měl pootevřené oči, nevěděli jsme, zda vnímá a nakolik trpí. Děsila mě představa, že je při smyslech a nemůže komunikovat. Volila jsem proto vždy raději cestu uspávání. Říkali jsme si, že je pro něj lepší. Ale věděla jsem, že je to snesitelnější i pro mě.

Po odchodu zdravotnic dorazil jeho syn, můj nevlastní bratr, a vnoučata. Táta byl po návštěvě zdravotnic a manipulaci, která ho probrala z mrákot, stále bez medikace. Návštěva netrvala dlouho. Zpovzdálí jsem sledovala, jak s ním Jirka před odjezdem mluví. Táta najednou dokázal zvednout ruku a dotknout se syna, dokázal ze sebe vypravit tlumené "ahoj". Jirka mu řekl, že ho má rád. Nevím, zda to táta od něj někdy dřív slyšel. Jsem nekonečně vděčná, že to stihli. Když se k němu pak naklonila máma, zahlédla jsem v jeho tváři radost a lásku. Vnímal.

Někdy předtím v jeho oblíbeném Country rádiu, které jsme mu pouštěli, hráli píseň s názvem Georgia. S těžkostí, ale přece jen to slovo dokázal říct. Máma reagovala zvesela a vyzvala ho k tanci. Po tváři se mu rozlil úsměv. Překrásný. Poslední, který jsem na něm z blízka viděla.

Moje devatenáctiletá dcera ten den odjížděla domů, už potřebovala nabrat síly. Táta jí zašeptal své poslední „ahoj“. Pak jsem ho uspala. Už se nikdy neprobral. Nedozvím se, jestli to bylo správně, nebo jestli to třeba bylo proti jeho vůli. Možná byl konečně připravený se loučit. Možná jsme s ním ještě mohly zažít další krásný moment. Sice jsme se na tom s mámou domluvily, ale rozhodla jsem to já. Musím se s tím naučit žít.

Celý dům byl prostoupen umíráním. Vyprovázela jsem dceru na autobus a s každým metrem vzdálenosti od domu jsem cítila neskutečnou úlevu. Nemohla jsem se hned vrátit - šla jsem na pumpu a zhltla Magnum. Vedle v krámě jsem utratila majlant za nové boty. Nejspíš bych si je normálně kvůli ceně nepořídila, ale líbí se mi. Jen se při pohledu na ně ptám sama sebe, jak dlouho bude trvat, než mi přestanou připomínat peklo posledních dní? Půjdou do krabice?

Po dvě noci jsme s mámou věřily, že je každá ta poslední. Přestěhovala jsem se na spaní za ní do obýváku. Nejdřív chtěla sama být tátovi co nejblíž a lehla si kousek od něj na sedačku. Ale kvůli velkému nepohodlí toho moc nenaspala. Zahlédla jsem jí v průběhu noci sedíc na židli vedle jeho postele, kam si pak pro změnu přisunula o něco pohodlnější křeslo. Já pospávala na její matraci. Další večer jsme z ložnice snesly druhou matraci z jejich ložnice. Odsunuly jsme jídelní stůl zprostřed pokoje a ulehly před půlnocí obě kousek od tátovy polohovací postele. V pátek ráno nás kromě psa probudil jeho hlasitý dech. Myslím, že jsme obě cítily překvapené zklamání. Přály jsme si, aby už jeho utrpení skončilo.

Vzduch začal být ten den prostoupený nepříjemným odérem blížící se smrti.  Dělalo se mi z toho špatně. Vlhčily jsme mu rty, měl je hodně okoralé, jeho fyzická existence pro mě začala být hodně náročná. Celý čas posledních týdnů jsem trávila co nejvíce v jeho blízkosti, seděla jsem s počítačem na sedačce, jen kousek od něj, pracovala a věnovala se záležitostem tohoto světa, ale co nejblíž od něj. Pořád jsme ho obě sledovaly, abychom nic neprošvihly. Věděly jsme tak hned, když se probral, a mluvily na něj. Povídala jsem mu o tom, co se děje u nás v domě a o dceři. Vyprávěly jsme si s mámou u jeho postele o tom, jak se seznámili a dali dohromady. Když se v povídání trochu déle zdržovala u tátova tehdejšího partnerského selhání, zastala jsem se ho. Otevřel tehdy ještě oči, otočil hlavu a potutelně se usmál. Jako když jsme dřív drželi spolu.

Máma ho v posledních dnech často hladila a líbala. Vzpomínala na společně prožité chvíle. Říkali jsme mu opakovaně, že ho milujeme. Ujišťovali ho, že není sám. Ze samoty měl vždycky strach. Oni oba. Byli spolu neustále, téměř čtyřicet let až na pár nocí nikdy nespali odděleně. Nedokážu si vůbec představit, co pro ni znamená přijít o takového životního partnera. Jejich vztah byl pro mě vždy neuchopitelný, místy až moc závislý. Mezi nimi nikdy nebylo dost místa pro další lidi, ani jejich děti. Až v těchto posledních dnech jsem mohla poprvé vidět, jak mu máma projevuje cit mnoha něžnostmi, fyzicky i verbálně. Sledovala jsem to s velkou radostí a jako bych své rodiče najednou měla šanci po mnoha letech vnímat úplně jinak. Kde to celou tu dobu schovávali?

V pátek odpoledne jsem odjela na trh do nedaleké obce. Sotva jsem obhlídla první stánky, máma volala, že táta najednou špatně dýchá. Vrátila jsem se obratem. V tátovi začal bublat dech. Loučila jsem se s ním s pocitem definitivna už tolikrát, že jsem neměla sílu na další dějství. Naprosto otupělá a vyčerpaná. Dočetla jsem se, že takový dech je vcelku běžný, pacient nemůže hlen vykašlávat, zní to strašně, ale pro umírajícího to neznamená bolest a větší zátěž. Už jsem v sobě nedokázala najít víc empatie. Seděla jsem hned vedle v zimní zahradě, soustředila všechny myšlenky na práci, abych se nezbláznila. A zajídala emoce. Máma byla tyto hodiny daleko přítomnější, cítila, že konec se blíží a od táty se téměř nehnula.

Mezitím ještě přijel Matěj. Dali jsme si společně vedle táty kafe a povídali si. Po celou poslední dobu se mi nedařilo zvyknout si na specifické fungování domácnosti, ve které se na jedné straně normálně žije a na druhé umírá. Vnukova návštěva, poslední návštěva, kterou táta měl, tomuhle pocitu dávala velmi ostré hrany. Sdíleli jsme s tátou jeden prostor, přesto jsme si nemohli být vzdálenější. Zvuky našeho života k němu jistě nějak doléhaly, k nám zas prolínal jeho druhý břeh, kde už byl více než s námi. Dva paralelní světy. Cítili jsme se navzájem a po nějaký čas k sobě nakukovali otevřeným oknem, než se tyto dva světy tátovým posledním výdechem zas oddělily a přirozeně ohraničily.

Matěj odjel kolem páté hodiny. Tělo se ještě snažilo dýchat, ale už to bylo nesmírně náročné. Jako by k tomu dechu potřeboval pohyb - dynamiku, hybnost, sílu, která už docházela. Ke známému klokotavému zvuku se přidal pohyb ramen, jako by každé nadechnutí muselo být vytlačeno celým vrškem těla. Jeho ústa, která byla poslední dny stále otevřená, se občas přivřela. Hrudník i ramena se zvedaly a klesaly v podivném rytmu, který připomínal vlnění - těžké, nezvyklé.

Volala jsem na linku Cesty domů. Řekli, že už to opravdu nepotrvá dlouho. Poslala jsem tátovi do kanyly poslední dávku morfia a uspávadla. Strašně jsme nechtěli, aby se trápil. Po sedmé večerní se tátův dech začal děsivě natahovat. Seděly jsme u něj a držely ho. Máma ho hladila po hlavě. Ujišťovali jsme ho, že všechno bude v pořádku, aby neměl strach, že mu bude už brzy dobře. Máma mu slíbila, že ho nikdy neopustí a přijde za ním. Říkala jsem mu, ať jde napřed a vybere pro nás všechny pěkný místo v nějakém kempu. Ale to možná někdy dřív. Tyhle chvíle už v paměti nedám nikdy přesně dohromady.

Několik nesnesitelně dlouhých pauz to vypadalo, že znovu už se nenadechne. Netuším, kolikrát se mu to ještě povedlo. V 19.52 z něj jedním velmi krátkým výdechem odešel život definitivně. Čekaly jsme, zda se ještě těsně před smrtí neprobere, neotevře oči a nebude reagovat tak, jak bylo napsáno v příručkách, že se někdy děje. Ale zřejmě i díky poslední medikaci se to stát nemohlo. Táta prostě přestal dýchat. Jeho čas se tiše zastavil. Náš se po chvíli znovu rozběhl - ztěžka, neochotně, ale přece. Bylo to zvláštní a téměř nepatřičné - že svět se dál otáčí, že my dýcháme, mluvíme, žijeme. A on ne.

Být u toho, když živá bytost zemře, je zkušenost, která se nedá srovnat s ničím jiným. Každá z nás to takto - v přímém přenosu - zažívala u člověka poprvé. Myslím, že jsme tomu zprvu prostě nemohly uvěřit. Zaplavila mě vlna bolesti, tak silná, že jsem na chvíli ztratila vědomí sebe sama. Pak přišla zoufalá touha, aby se vrátil. Na krátký, ale nesmírně intenzivní okamžik jsem nebyla připravená ho nechat jít. Ale byl už pryč. Nevím, jak dlouho jsme pak plakaly vedle jeho neživého těla. Ale mám pocit, že ten čas vlastně ani neexistoval.

Pak jsme obě začaly překvapivě racionálně fungovat. Zavolala jsem Líze, ta sedla do taxíku a brzy byla u nás. Přišlo mi to jako mžik, ale čas tehdy plynul úplně jinak. Táta zemřel se zavřenýma očima, ale s ústy dokořán. Nechtěly jsme, aby takhle zůstal, a tak jsme se mu je pokusily zavřít. Ovázaly jsme mu hlavu šátkem - vypadal v tu chvíli trochu jako stará babka. Nezabralo to. Myslím, že by se našemu počínání upřímně smál. Nakonec máma přinesla odněkud čelenku. Její tah přiblížil bradu k temeni hlavy. Nevypadalo to nijak zvlášť dobře, ale bylo to funkční.

Původně jsme chtěly tátu umýt a obléct na jeho poslední cestu samy. Ale velmi rychle jsme pochopily, že to nezvládneme. Ještě ten samý den jsme ho potřebovaly pootočit, aby neležel stále na jednom boku, a vyměnit mu plenu. I přes svou vychrtlost měl tělo těžké jako kámen. Když jsme ho opatrně naklonily, úpěl bolestí. Jeho sténání se nám zařezávalo do srdce. Nedokázaly jsme v tom pokračovat - nechtěly jsme mu přidat další utrpení. Zavolaly jsme sousedku, která nám s tím pomohla. A i když jsem věděla, že teď už ho nic bolet nemůže, nedokázala jsem s ním znovu hýbat.

Kontaktovaly jsme Cestu domů. Než paní, která měla službu, přijela, vybraly jsme pro tátu oblečení. Máma nechtěla, aby se mačkal v obleku - tak jsme vybraly lehké letní černé kalhoty, nátělník a jeho oblíbenou kostičkovanou košili, která mu vždycky moc slušela. Připravily jsme i pár jeho starých, ale krásně zachovalých bot - naposledy je měl nedávno na dceřině maturitním plese.

Jako všichni z Cesty domů, i tahle paní byla nesmírně lidská a milá. Pomohla nám tátu omýt a obléct. Nikdy jsem ho nevnímala jako velkého fešáka - ale teď mu to opravdu moc slušelo. Do kapsičky od košile jsme mu vložily fotku od vnuka. Den předtím na ni Matěj napsal vzkaz: že ho mají s dětmi rádi. Od mámy dostal na cestu mapu Českého středohoří. Táta si všechno schovával, takže tahle mapa byla ještě z roku 1971. Smály jsme se, že možná bude trochu bloudit. Máma původně zvažovala dát mu s sebou pas, ale nechtěla, aby jí jezdil moc daleko. Navíc - právě tuhle oblast si spolu zamilovali. Dcera mu den předtím upletla dvoubarevný náramek. Původně byl slávistický, ale nakonec zůstala červená - tátova oblíbená - a bílou Líza nahradila svou růžovou. Stejný náramek dostane i máma. Aby spolu zůstali spojeni.

Zdravotnice se s námi brzy rozloučila - a dojalo mě, že se rozloučila i s tátou. Ležel na posteli jako štramák, s klidným a spokojeným výrazem ve tváři. Vypadal, jako by měl každou chvíli otevřít oči a zasmát se, jak nás všechny napálil. A najednou jsem se cítila klidně. Vyrovnaně. Bylo mi dobře - s ním a s naší malou dámskou smečkou, která zůstala. Golda, náš pes, prý celou dobu dost prudila, zřejmě pod vlivem silných emocí v atmosféře. Já jsem na ni neměla vůbec kapacitu. Údajně se dokonce chystala pít z lavóru, ve kterém zdravotnice máčela ručník na omytí tátova těla. Našla jsem ji až později, zavřenou na chodbě. Líza ji tam musela uklidit.

Bylo to možná trochu zvláštní, ale tátu jsme si vyfotily. Říkala jsem si, že duši mu tím už nevezmeme. Vidět ho takhle spokojeného nám přinášelo útěchu. Kvůli optickému klamu jeho oblíbené kostičkované košile se nám chvílemi zdálo, že jemně dýchá. Naše hlavy tomu pořád nechtěly uvěřit. Ale hmat nelhal - byl čím dál chladnější. A rozum taky ne - dívaly jsme se na hodiny a znovu si opakovaly, že už nedýchá skoro tři hodiny. Přesto mi v hlavě běžely ty zvláštní, polomagické příběhy o lidech, kteří se probrali až v márnici. Mámě určitě taky. Pomalu nám docházelo, že bude muset odjet. Ta představa byla strašná. Ale zároveň jsme věděly, že ho nechceme nechávat doma až do rána.

Pohřební služba byla na cestě. Ještě předtím dorazila záchranka a lékař oficiálně potvrdil úmrtí. Dva pánové z pohřební služby se chovali velmi citlivě a s respektem. Ale jakmile se po domě začali pohybovat s rakví, všechno se proměnilo. Ten dosavadní klid se rozvlnil - a všechno kolem nás začalo působit trochu neskutečně. Jako sen, ze kterého se nejde probudit.

Nedokázala jsem se dívat, jak tátu dávají do plastového pytle a zavírají do rakve. Procházeli pak pomalu úzkou chodbou našeho domu a naložili ho do auta. Všechno jsem pozorovala, paralyzovaná - situací, jeho blízkým odjezdem, pláčem. Bylo téměř k půlnoci. Pršelo. Sousedé spali, a my jsme zažívali bolest bez hranic. Atmosféra nočního předměstí mi připomínala první scénu z Harryho Pottera. Čas nezadržitelně odkapával spolu s deštěm. První pracovník pohřební služby mi přišel podat ruku. Popřál mi upřímnou soustrast a nasedl do auta. Když přišel i druhý, začala ve mně narůstat panika. Zavřely se za ním dveře. Auto nastartovalo a pomalu se rozjíždělo. Do mokré noci, osvětlené jen pouličními lampami, mi mávala oranžová výstražná světla pohřebního vozu. Pomalu a citlivě se vzdaloval - s každým metrem, s každou vteřinou mě víc a víc pohlcovala bolest. Až jsem už nedokázala stát. Tma, déšť a emoce rozmazaly poslední pohled na auto, které zahnulo za roh. Táta odjel.

Musela jsem se jít projít. Potřebovala jsem být sama. Studený déšť se mi mísil na kůži s teplými slzami a vesmír se dál neutrálně ubíral svým směrem, zcela lhostejný k mé bolesti. Ztichlá ulice a ta zvláštní hodina mezi psem a vlkem nabídly možnost napojit se na něco bezejmenného - tichou přítomnost, která přesahuje křehkost lidské existence. Něco, v čem smrt jednoho člověka znamená jen titěrný střípek mozaiky, jejíž celkový obraz nelze obsáhnout. Přineslo mi to pokoj. Tichý souhlas, že vše je přesně tak, jak má být. A zatímco tátovo tělo teď odpočívá samo v mrazáku - a ta představa mi nedělá dobře, protože mu byla poslední dobou pořád zima - vím, že to podstatné z něj už odešlo. Jeho bytost splynula s něčím větším, co je podle mě dobré a laskavé. Sice každý jinak, ale jsme součástí stejného celku.

V Praze, pár dní před pohřbem