David nebyl muž, který píše dějiny. Nebyl ani typ chlapíka, o kterém se píšou novinové články. Byl to náš domovník. Člověk, který mi, jak se později opakovalo v téhle zemi ještě mnohokrát,  automaticky začal tykat. První den.

David byl Gruzínec, i když jsem nejdřív nevěděla, co přesně to znamená. Dnes aspoň tuším. Ráno mi volali, že David, stejný ročník jako můj muž, už nám nikdy žárovky nevymění. Kdo ví, jak dlouho po něm zůstanou nezakryté díry po elektrice. Když zavřu oči, vidím jeho naleštěný boty s hranatou špičkou. Přišel mi vystříkat plíseň, na očích Ray Bany. Z novejch Lewisek vlezl do starejch. Nechtěl, abych mu vařila kafe. Prej to neumim. Když mi jednou uvařil kafe on, málem volal záchranku.

Nikdy nejedl před setměním. Nemohl spát. Kouřil a zůstali mi tu po něm vajgly snad v každým květináči. Na otázku "Jak je?" Vždycky odpověděl "Dobře, Martýna". I když vypadal, že přijel rovnou z večírku. I když ho opustila žena. I když se handrkoval o možnost, vyzvedávat dcerku ze školky. I když jsem byla naštvaná, že po sobě neuklidil kýble.

Měl rád Čechy. Jako kluk žil v Milovicích. Jasně, s tátou. Pokouším se ukecat rácio a když už nemůže přijet, aspoň mu zavolat. Nebo aspoň poslat SMSku, jako poslal on mně, když mi umřel táta. "Bolí me srdicko za tebe" napsal tehdy. Jo Davide. Nás taky. Sakra, vždyckys jezdil moc rychle...