S Tomášem jsme se tolik neznali, ale nadšeně rádi se vídali na Nesměni. Zažila jsem ho jako přejícího a svou ženu podporujícího muže, byl to pro mě krásný a uzdravující prožitek. Zůstává pro mě Mužem s velkým “M”.

Vzpomínám si na tátovu oblíbenou pasáž ze Stopařova průvodce. Tu mi četl opravdu mnohokrát, zvlášť v době, kdy bydlel ve Vysočanech, chodili jsme nakupovat do "Majndla" a do prvních internetových kaváren. Když jsme se potkali, moje první otázky byly "Co je nového ve vesmíru?" a "Budeš mi vyprávět o oddíle?" Ráno obvykle četl lidovky, pil šípkový čaj z půllitrového hrnku a poslouchal Meteor.

"Dovolíte otázku," vtíral se výtah nasládlým tónem. "Zvážili jste všechny možnosti, jež vám může poskytnout směr dolů?"
Zafod se jal mlátit jednou ze svých hlav o stěnu kabiny. /.../ "Jaké možnosti, například?" zeptal se unaveně. "Například přízemí," ukapával hlas jako med do perníku. /.../
"Svatej Zarquone," drtil Zafod mezi zuby. "Copak jsem se prosil o existencialisticky založenej výtah?"
Zabušil pěstí do stěny. "Co mu je?"zeptal se Marvina.
"Nechce jet nahoru," odpověděl robot výstižně. "Asi se bojí."
"Bojí?" opakoval Zafod nevěřícně. "Čeho? Snad ne výšek? Výtah, který se bojí výšek?"

Tomáš Menčík. Zvláštní dar. Dar naslouchání. Nám, co podnikáme veřejné produkce, lichotí frenetický aplaus, hurónský smích, masový obdiv ze strany konzumentů našich exhibic. Když se ale dostaví Pan divák se zájmem a vnímavostí, co s námi vstupuje do partnerského vztahu a poskytuje vyloženě přátelskou podporu, tehdy přestáváme pouze vysílat a jsme na příjmu, přijímáme dar. A trneme, abychom pro něj byli dost dobří, aby se ještě dostavil. Abychom skrze ryzí, pravý souzvuk, díky jeho zvláštnímu nadání zažili oprávněnost a smysl svého počínání, své existence na scéně a mezi lidmi. V září loňského roku se dostavil na koncert, kde jsme poprvé přednesli svůj překlad Brelova vyznání příteli, českou verzi písně Jojo. ... tvůj esprit odolá i červím kusadlům / a na frak dá tvůj šarm všem živým nýmandům, chodícím mrtvolám... uléháš do květin a jistě slzíš smíchy / i nad mým dojetím a vůní kopretin, k nimž čicháš zezdola... i pod zemí máš horkou krev / i pod zemí jsi nemrtev ... Má poklona, Tomáši!

Moje nejvýraznější vzpomínky na Tomáše byly, když jsme na Nesmeni na pracovním víkendu kopali ve vedru pařezy a smáli se u toho a nebo když měl Tomáš narozeniny (taky na Nesmeni), tak jsem mu hrál na kytaru a zpívali jsme jeho oblíbenou písničku od J.Hutky: Kamna
a lidi ho do rytmu houpali.
Byl to pro nej velký zážitek a hodně se smál ????
Díky za tvoji pracovitost, čistotu srdce a smysl pro humor Tomáši ????

Zpráva o odchodu Tomáše mne hluboce zasáhla...
Znal jsem jej z mnoha nesměnských kurzů a akci! Od samého začátku jsme si nadprůměrně rozuměli, často jsme spolu povídali. Vzpomínám si, jak jsme se i mnohokrát smáli, Tomáš dokázal být velmi vtipný.
Hodně dobře si jej pamatuje i moje báječná žena Lída; absolvovala s ním svoji úplně první nesměňskou akci v červenci 2008 s lektorkou Smrati. Tohoto kurzu se Tomáš také zůčastnil, všichni i s naší tehdy roční dcerou Eunikou jsme na společné fotografii i se jmény, která se nachází v kronice.
Tomáši, budeš nám chybět!
V mém srdci si Tě však vždy ponesu jako skvělého poctivého chlapa, který si na nic nehrál a pravdivě šel životem...
Tak hodně štěstí, síly a odvahy na Tve další Cestě, Tome!!!

Tomáše si pamatuji z vision questu jako muže s vnímavým srdcem. Když jsem s ním o čemkoliv mluvila, cítila jsem se slyšená a vnímaná, dokázal do vztahu dvou lidí přinést důvěru a intimitu a když hovořil před více lidmi, dokázal říci to, co bych nazvala Pravdou. Pravdou jeho prožívání nebo vnitřního stavu. Je škoda, že odešel. Nastal už prostě jeho čas. Přeji ti, Tomáši, na další Cestě mnoho štěstí.

Už nevím, kolik je to let, ale byl to jeden z pracovních víkendu, na které Tomáš jezdil. Vlastně jezdil víc pomáhat na zahradě a se stavbou centra Nesměň, než aby se zúčastňoval seminářů, I když i na ty někdy zavítal. Bylo tehdy velké horko, parné léto a bylo třeba vykopat veliký pařez. Tomáš s humorem jemu vlastním prohlásil, že je pařezové počasí a přesto že se přitom hodně zapotili, ještě s kolegou ten pařez vykopali. od té doby říkáme když je velké horko, že je pařezové počasí, a vždycky při tom na Toma vzpomínáme.