Moje babička byla ten nejkrásnější člověk na celém světě. Nikdy jsem nepotkala nikoho, kdo by měl v sobě tolik soucitu a pochopení pro každou lidskou slabost, což je o to vzácnější, že ona sama žádnou neměla.
Přistěhovala se do Dubňan za svým manželem a bez reptání se podřídila despotické mamince a sestře.
S dubňáky se nikdy tak úplně nežila, neměla ráda drby a bylo proti celé její osobnosti o někom mluvit špatně. Ať už udělal cokoliv, nikdy nikoho neodsoudila. Každou kočičku, kterou v okolí přejelo auto nebo jinou mrtvolku šla ona nakonec vzít na lopatu a pohřbít v naší zahradě. Potok čistila pravidelně, přestože by nikdy žádný odpad ona sama nevypustila. Jednou, když jsem chtěla do popelnice vyhodit lahev od sirupu, řekla mi, ať počkám a našla na ni vršek. Když mi bylo divné proč, řekla mi, že na skládce by tam mohla vlézt myška a umřít tam.
Ona byla a je pro mě vzorem, taková bych jednou chtěla dokázat být. Miluju ji stále z celého srdce, škoda, že jsem ji to nikdy neřekla.