Pak tě vidím jak jdeš dolů po schodech a říkáš ,, Co to tady krásně voní ". Odpověděla jsem, že palačinky a ty. že si je dáš zítra. Škádlila jsem tě, že už nebudou a jestli necheš zůstat s maminkou. Teď už vím, že to bylo varování a já ho nevyslyšela. Věděla jsem kam jdeš, s kým, kde ti bude stát auto a kde budeš spát. Vždy když jsi odjížděl, tak jsi jen řekl, jedu, neboj budu v pořádku. Ten den jsem věděla všechno a pak už jen stojím na schodech a dívám se jak odjíždíš, dnes vím, že to bylo naposled. Rostí tolik se mi stýská, tolik to bolí, vůbec se to nedá pochopit. Byl jsi od mala mámino podsazení, když Martinka chtěla někde zůstat, ty jsi řekl, že ty tam teda nebudeš. Pak díky fotbalu se z tebe stal opravdový muž, tak prož už tu nejsi ty maminčino štěstíčko. Jsem moc vděčná a hrdá, že jsi se narodil právě nám. Navždy TĚ MILUJI. Tvoje zoufalá máma