Zde malá vzpomínka na přednášky z dějin německé filozofie: Byly podnětné a pro mne (tehdy v druhém ročníku) objevné. Pan profesor vyprávěl nejen srozumitelně, ale zároveň tak poutavě, že to bylo, jako by se do posluchárny sneslo celé filozofické nebe a zastavil se čas... Ze zápisků z jeho hodin jsem čerpala i po letech ještě mnohokrát. Ačkoli už je to přes 20 let, na tyto hodiny nelze zapomenout. Byly to jedny z nejkrásnějších chvil celého studia. Děkuji Vám za všechno, pane profesore, odpočívejte v pokoji!

Profesora Milana Sobotku jsem poznal začátkem devadesátých let jako vyučujícího na katedře filosofie. Mezi charismatickými a rétoricky nadanými osobnostmi, kteří v této době působili na FF, jako byli Petr Rezek, Ladislav Hejdánek či Milan Machovec, možná mohli studenti Milana Sobotku nejdříve přehlédnout. O to víc jsem byl postupem doby jako posluchač jeho přednášek či účastník seminářů o německé klasické filosofii či Descartovi fascinován jeho sice možná nenápadným, ale věcným, jasným a přesným projevem, za kterým se skrývaly ohromné znalosti. To samé platí i pro jeho texty: Pro studenta, který se v tématu ztrácel, představovaly vždy vítaný pevný bod a vodítko k porozumění. Během pár semestrů se stal jedním z profesorů, jehož kurzy jsem měl nejraději. Což bylo nepochybně i proto, že to byl velice slušný a laskavý člověk. Děkuji.

Pane profesore, předpokládám, že v těchto dnech budou hojně připomínány Vaše odborné kvality, Váš rozhled, hloubka a také zápal a nasazení s jakým jste se věnoval svým žákům. To vše jsem mohl osobně poznat. Přesto toto vše bledne tváří tvář události, kdy jste utrpěl chybou jednoho člověka těžký úraz. Měsíce v nemocnici, měsíce bolestí a omezení. A přesto jste nejen odpustil, ale aktivně zdrceného viníka vyhledal a byl nápomocen jemu i jeho rodině.

Pane profesore, nemám rád řeči o tom, jak všichni určitě půjdeme do nebe. Protože takové povrchní a nebiblické pojetí nám z rukou vyráží nástroje pokání a modlitby za zemřelé. Ale Pán Ježíš o těch, kteří odpouští a tedy opouští sama sebe, mluví jasně. Díky za vše a kéž se jednou setkáme u toho, který jest Άλφα και Ωμέγα, Κύριος όλων των φιλοσόφων!

Měl jsem v životě velkou kliku, že jsem pana profesora mohl poznat. Má žena vždy říkala, že pan Sobotka je takový kouzelný dědeček. Ano to také, pro mě byl ale především úžasným, vlídným, slušným člověkem, chlapem s velkým CH,  občas rebelem . Projel jsem s panem Sobotkou stovky kilometrů a strávil s ním stovky hodin. Fascinoval mě svojí pamětí a svým obrovským přehledem . Diskutovali jsme o filozofii, ekologii, náboženství, historii a také o smrti. Vždy mě něčím obohatil a ukázal věci i z jiné strany.
Děkuji pane Sobotko

Děkuji, Milane Sobotko, za duchovní obohacení.

V roce 1980/81 jsem, ještě jako skoro začátečník, absolvoval Sobotkův kurs Novověké filosofie, dva semestry 2+2. Užíval jsem si výborné přednášky, z podkladů v šedém kroužkovém zápisníku A5, a příkladně vedené semináře (jeden semestr Descartovy Meditace, druhý Kantova Prolegomena). Ve druhé polovině osmdesátých let jsem chodil asi rok nebo dva na seminární četbu Schellinga, kterou vedl spolu s Milanem Znojem - scházelo se nás 4-5 v jejich pracovně (mezi účastníky byla ještě Zuzana Parusniková, a méně pravidelně se objevovali Míla Bednář či Kazimír Večerka). Po listopadu jsme byli asi čtrnáct let kolegy na katedře, později ústavu.
Vážil jsem si jeho práce, a moc mě povzbuzovalo, že on si vážil mé. Každý ví, jak velice dobrý to byl znalec německé klasické filosofie, ale mně imponovala ještě víc jeho pohotová, mimořádně přesná a často jasnozřivá inteligence v diskusích o spoustě dalších témat, mnohdy velmi současných. A nejvíc ohromující byla jeho stálá dobrota, skromnost a laskavost.

Als ich Trosts bedurfte, schrieb mir Milan, mit dem mich eine langwährende Freundschaft verband:
„Ich bin überzeugt, dass Leute nach dem Abschied vom Leben leben – es war auch die Ansicht Kants. Johannes von Tepl – genannt auch Ackermann aus Böhmen – hat um das Jahr 1400 ein großes Gedicht Der Ackermann und der Tod geschrieben. Es ist ein Gedicht über die Sehnsucht, die irdische Räume überschreitet. Erwäge das und auch den Schluss von Goethes Faust I: gerichtet und gerettet…“

Nikdy nemohu zapomenout na toho vlídného starého pána, se kterým jsem vedl bezpočet diskusí, vypil nepočítaně šálků čaje, ušel bezpočet kilometrů mezi kostely Starého a Nového města, vyslehl nepočítaně mší a modliteb, tolik lásky a vlídnosti v jednom člověku, tolik radosti a pochopení... tolik moudrosti: Kant, Hegl, Schelling, Herder jako by ožívali a promlouvali studenským jazykem ve špinavých i noblesních kavárnách starého města, jasně, srozumitelně, vlídně a láskyplně... děkuji za VŠE!

Lieber Herr Professor, Danke für alle Ihre Klugheit, Ihre Güte und Ihre Förderung unserer gemeinsamen Wissenschaft und der guten und geistvollen Beziehungen unserer beider Völker. Möge der gütige und gerechte Gott, den Sie so sehr liebten, Sie in seine Ewigkeit aufgenommen haben.

Pane profesore, byl jste jeden z nejlaskavějších, nejobětavějších, nejvzdělanějších a nejhlubších lidí, které jsem poznal.

V nultých letech tohoto století se ve lhoteckém kostele Panny Marie Královny míru setkávali tři profesoři - zesnulý prof. Milan Sobotka, dále ekonom z Fakulty sociálních věd UK Lubomír Mlčoch a můj manžel, sociolog Miloslav Petrusek. Ten z těch tří přátel diskutérů zemřel jako první a zbylí páni profesoři mne na dálku přijali do svého kroužku. Snažila jsem se udržovat kontakty alespoň tak, že jsem posílala vánoční a velikonoční přání. A od prof. Sobotky jsem na ně dostávala odpovědi - s oslovením "Vážená kolegyně", z něhož se mi vždy podlomila kolena (já se svým chabým vzděláním ve filosofii - a kolegyně!), psané ještě na psacím stroji. Poslední dopis přišel od pana profesora docela dlouho po letošním Novém roce, ale byl vtipný jako vždy: "abych dodržel tradici pozdního příchodu našich vánočních pozdravů, posílám Vám teprve teď přání šťastných Vánoc a příznivého nového roku."
Vážený pane profesore, bylo mi velkou ctí Vás poznat.

Vždy zůstanu vděčen, že jsem měl Milana Sobotku za učitele.

Vzácný pane profesore, děkuji za všechnu Vaši laskavost i všechnu ostatní filosofii!