Vím, babičko, že jsi tu stále se mnou a že mě chodíš často navštěvovat nejen do snů. Možná je to proto, že mám u sebe doma Tvé křeslo, které jsi měla tak ráda.

Pořád si živě pamatuji, jak jsi mě poprvé od toho dne navštívila ve snu - objevila ses u mě doma, na chodbě. Stálá jsi tam ve svých modrých květovaných šatech...bez berlí, bez bolestí a se svým láskyplným úsměvem. Nic jsi neříkala a já byl překvapený, že tě vidím. Prošla jsi se mnou dveřmi do mého bytu a najednou jsem se ocitl úplně jinde. Byli jsme opět v nemocnici, viděl jsem, jak kolem mě, kolem postele, stojí postavy. Viděl jsem jak prosvítá do místnosti skrz okno venkovní světlo a taky jak se nade mnou sklání postava v modrém oblečení. Přestože ty postavy neměli obličeje, bylo zcela jasné kdo je kdo... Dala jsi mi jedinečnou příležitost vidět Tvůj odchod Tvýma vlastníma očima a toho si moc cením. Jsem rád, že jsi v ten moment cítila klid a pokoj... I tak nám všem moc chybíš...

V ten moment, kdy jsi nás opustila, jako by se zastavil čas...najednou nic nebylo důležité, na ničem nezáleželo. Bylo jen tady a teď. Bylo to jako se probudit ze snu do reality, začal jsem si všímat těch běžných, obyčejně krásných věcí, které jinak člověk přehlíží - barvy střech, ptáků na obloze, pohyb listů ve větru. Člověk si uvědomil tu svojí pomíjivost a to, jak čas velmi neúprosně běží, ať děláme cokoliv. Moc mi chybíš, chtěl bych zase od tebe dostat zprávu, vidět tě smát se... Děkuji, že jsi mě přišla ve snu navštívit tak, jak jsi mi před lety slíbila. Moc mi chybíš.