A za vše, za vše dík,
za lásku, jaká byla,
za život, jaký byl ...
Klubíčko, stále vzpomínám

„Jaká hrůza ze smrti, když přece jen zemříti musíme? Bojíte se dospělosti, lásky, rodičovství, práce, spánku, únavy, vysokého stáří? – Jaká bída, bojí-li se člověk něčeho, co náleží k jeho přirozené podstatě. Jaká bída, vidíte-li ve smrti jen nicotu a ne hodnotu. Smrt není bránou k ničemu, smrt je ukončením. Nechť je co ukončiti: dobré i těžké a zlé; víc ti člověče, nelze! – Však to také stačí. Umíráme, protože jsme žili. Smrt – protože prostě ne už tento život. Čeho se báti na smrti? Až zemřeš, nebudeš věděti, že jsi mrtev!"
(Karel Čapek)

„Žádný člověk není ostrov sám pro sebe. Každý je kus nějakého kontinentu, část nějaké pevniny: spláchne-li moře hroudu, je Evropa menší, jako by to byl nějaký mys, jako by to byl statek tvých přátel nebo tvůj. Smrtí každého člověka je mne méně, neboť jsem část lidstva. A proto se nikdy neptej komu zvoní hrana. Zvoní tobě.“
(John Donne)

„Celý lidský život není nic jiného než cesta k smrti.“
(Lucius Annaneus Seneca)

Milovaná babičko, stále na tebe myslím, moc mi tu na světě chybíš a jsem ráda, že jsem tě mohla poznat, můj život jsi neskutečně obohatila, nikdy na tebe nezapomenu.