MEDITACE
Usedni v tichu
dívej se do plamene svíce
vyčisti svoji hlavu
myšlenek na tisíce
nechej je volně plynout
jenom je pozoruj
tichu pak nastav náruč
v srdci měj oltář svůj.

Ti, kteří hřáli nás, ti , jež jsme potkávali,
se nyní scházejí na naše pěšiny,
ti, kteří zemřeli, své staré nesou žaly
a usedli by rádi na práh hostinný.

Snad upomínají nás ve skřehotu ptáka,
jež kolem oken přelétá,
snad vůní vábí větev křivolaká
ty, kteří odešli už ze světa.

Když jejich touhy jsou již prozářeny,
snad útěchou jim bude rudý list
a pohled oknem na kříž rodné stěny,
stín oblaku... Jdou mrtví k nám, jdou číst,

co máme psáno na dlani a tváři,
my živí, vzešlí z mrtvých života,
zda jméno jich jest v srdce kalendáři,
zda památkou jich krev nám šepotá.

Je srdcí kalendář souhvězdí plná kniha,
pohádek, písní, pamětí.
Tam života dnů zsinalost a tíha
hodinu smrti nachem zasvětí.

Když tichá noc se na zem sklání
a první hvězda vychází,
tu z jasnošera vystupují
v mou duši zašlé obrazy.

Jak mlhy jdou, když luhem táhnou,
ti hosté tiší, bezděční,
ten na hlavě má gloriolu
a jiný věnec smuteční.

A na jich vážné tváře line
hvězd dalekých se sněžný jas -
Vy dávno zašlé upomínky,
co vracíte se ke mně zas?

I cítím, jak se zrak mi kalí.
Teď mizí v blankyt daleký -
a jest mi, jak by lépe bylo
už s nimi tam být navěky.