Moje dcera Lucinka přišla na svět 5 minut po půlnoci. Už ten den ráno jsem ji mohl držet v náručí a pak jsem celý den obcházel svých 160 spoluzaměstnanců a vyprávěl jim, že jsem choval nejkrásnější děvčátko na světě. Po mnoha letech, kdy jsem už pracovat jinde jsem potkal bývalou kolegyni a ona se mě ptala, co dělá nejkrásnější děvčátko na světě. Divil jsem se, že si to pamatuje a ona mi řekla, že nikdy neviděla někoho tak šťastného, tak proto si to pamatuje.
Moje dcera Lucinka odešla ze světa 5 minut po půlnoci. Ten den a i mnoho dalších jsem ležel na dvoře na kamenech, jež byly mokré od mých slz, křičel jsem, bušil do kamenů pěstmi a cítil jsem, jak každá moje buňka trpí bolestí, jak proudy slz té bolesti neulevují a pomalu si uvědomoval, že se už navždy změnil můj svět i svět celé mojí rodiny.
Když bylo Lucince pár měsíců, tak přišli na návštěvu kamarádi a divili se, že nemáme televizi. Já jsem zrovna držel Lucinku v náručí a tak jsem se jí zeptal, proč nemáme televizi a ona se na mě tak zvláštně podívala, že jsem kamarádům řekl, že si televizi pořídíme, až se s ní budeme moct spojit se všemi knihovnami na celém světě. Tehdy pro mě začala její celoživotní inspirace.
V neděli, dva dny před tou šíleností, když u nás byla Lucka se svým synem Lukáškem (10 měsíců) a Jirkou, jsme spolu znovu probírali kolik knih může člověk za svůj život přečíst tak, aby mu něco dali a něco si z nich zapamatoval. Podobné debaty jsme vedli často. Dostal jsem od Lucinky, mimo jiného, tři knížky „Jezte plevel“, „Kuchařské recepty vybrané z krásné literatury“ a „Dědo, ty jsi indián“. Všechno velmi inspirující knihy, jež často používám a u nichž se vždy rozbrečím.
Lucinka začala chodit, když jí bylo 9 měsíců. Pomohlo tomu, že jsem se hned po příchodu manželky z porodnice zapojit do péče a výchovy našich dětí a že jsme podle odborné knihy s dětmi prováděli kojenecké cvičení. Lucka zase učila Lukáška na nočník tzv. bezplenkovou metodou, což bylo ztraceno a od té šílenosti je Lukášek na „pemprskách“. Také měla v plánu Lukáška kojit tak dlouho jako snacha mého staršího vnoučka, tedy 20 měsíců.
Mám tisíce a tisíce podobných vzpomínek a mohl bych o Lucince sepsat celou knihu. To by ale trvalo velmi dlouho, protože se mi každou chvíli ztrácejí písmenka, klepou ruce a je mi tak zle, že si musím lehnout, abych neomdlel. Nejvíc mě bolí, že moje dcera Lucie byla připravena o nejkrásnější a nejdůležitější chvíle lidského života. Už nikdy nebude maminkou batolete, maminkou předškoláka, školáka a puberťáka, už nikdy nebude maminkou. Neprožije to štěstí, kdy Lukášek odmaturuje, případně odpromuje, nepovede ho k „oltáři“, nebude babičkou ani prababičkou. Bojím se toho, až se mě Lukášek bude vyptávat na maminku, že neudržím slzy a budu brečet a brečet, neschopen mu o mamince Lucince vyprávět. I nyní se mi občas stane, že mě při smutné chvilce „přistihne“ můj starší vnouček a běží za maminkou (mojí snachou) se slovy „mami děda pláče“. Ani já nezažiju všechny ty radosti s ní a ani ten pocit vést svoji dceru k „oltáři“ a předat ji jejímu vyvolenému se slovy, aby se o ní dobře postaral. Nemám žádnou jinou dceru, byl jsem připraven o všechno, co je mezi otcem a dcerou možné. Otec Zdeněk
Láska k dítěti a láska dítěte se nedá slovy vyjádřit, ani nijak odškodnit. Byli jsme šťastná rodina a najednou je všechno jinak. Lucinka byla klidná, milá a vstřícná ke všem lidem, upřímná a milující dcera a maminka Lukáška. Její radosti i starosti byly i našimi. Od její smrti jsem zestárla nejméně o 20 let. Nemohu klidně spát, stále musím myslet na to, co se stalo. Představy o její kruté smrti mě děsí a je mi z nich špatně. Až do konce života už budu ve stresu a ve strachu o všechny členy naší rodiny, ve strachu o svého vnuka Lukáše, který nikdy nepozná svou maminku. Budou mi chybět jejich sobotní nebo nedělní návštěvy, její telefonáty co už Lukášek umí a jak roste. V práci se musím maximálně soustředit, abych neudělala nějakou chybu a nepoškodila pacienta, protože není chvilky, kdy bych nemyslela na to, co se stalo. Její místo u našeho stolu zůstane už navždy prázdné. Měla být naší oporou ve stáří, věděla jak uspořádat věci v případě mé smrti. Celá naše rodina bude touto události navždy těžce postižena.Máma Petra
Jako bratr zavražděné Lucie Polanské bych rád sdělil, jaký dopad měl spáchaný trestný čin na můj dosavadní život.
Poslední necelé dva roky od smrti mé sestry prožívám naprostou psychickou agonii. Samotný čin, kdy zcela psychicky zdravý jedinec podnikne vědomé kroky k vraždě kojící ženy, matky desetiměsíčního dítěte, ve mně vyvolává znechucení, bezmoc a pochybnost. Znechucení nad činem samotným, kdy se pachatel dopustí vraždy ženy vážící něco málo přes čtyřicet kilogramů dle mého názoru způsobem nadmíru zavrženíhodným a trýznivým, tedy uškrcením vlastníma rukama. Bezmoc z vědomí, že kdykoli může být napaden někdo z mých blízkých, a to i ti nejbezbrannější, že již nikdy nebudu mít pocit, že je má rodina v bezpečí. Pochybnost nad stavem společnosti, kdy i velmi inteligentní jedinec je schopen učinit tak tragická rozhodnutí.
Dále bych rád také podotkl, že velmi nepříznivě se na mém stavu podepsaly i události po samotném činu následující. V krátkosti lze zmínit například hyenismus pohřební služby, jež vyzvedla tělo mé sestry dříve, než služba námi pověřená a poté za vydání vyžadovala finanční odměnu a také obsah policejního spisu, při jehož čtení člověk nabývá pocitu, že má sestra Lucie byla labilní hysterka, co vyhodila svého bývalého přítele, rozvraceč kompletní rodiny, osoba problematická a nechtěná. To samozřejmě přisuzuji mnohem obsáhlejšímu výslechu a zkoumání rodiny pachatele a rád bych zde uvedl také názor svůj.
Lucie byla klidná, vyrovnaná a nekonfliktní. Svého bývalého přítele rozhodně nevyhodila, po vzájemné domluvě se rozhodli vztah ukončit a to ve zcela přátelském duchu. O tom svědčí i jejich dobrý vztah a komunikace po rozchodu a také to, že i zbytek naší rodiny se s bývalým přítelem Janem také rád vídal, včetně mě. Nepochybuji, že situace byla značně vyhrocená, pouze nabývám dojmu, že na straně skutečně poškozeného, na straně mé sestry, již nikdo nestojí. Ona se již hájit nemůže, svou verzi již nepoví.
Dosud jsem se zabýval jen pouze rozborem věcí minulých, avšak i pohled do budoucna přináší bolest a pocit naprosté bezvýchodnosti. Co bude s Lukášem? Jaký bude mít život bez matky a s vědomím, že jí zavraždil jeho nevlastní bratr? Jaký může mít život Jiří? Bude muset volit mezi svými syny, žádná volba však již nebude správná. A má rodina? Ta už nikdy nebude kompletní, vždy zde bude pocit, že nám něco chybí. Návrat k původní stabilitě a harmonii již nebude možný. Část mých kořenů již chybí.
Vše výše zmíněné má na mne hluboký dopad, na mou víru v kvalitní a bezpečný život v naší společnosti. Každé ráno vstávám se zármutkem, s pocitem beznaděje a každý večer uléhám s temnými myšlenkami. Vyvolává to ve mně pocit odcizení.
Ten zločinec zničil život dvou rodin. Vědomí, že někdo je schopen ublížit tolika lidem, mne vrhá do hluboké deprese, z níž nevidím cestu ven.Bratr Štěpán