Moje dcera Lucinka přišla na svět 5 minut po půlnoci. Už ten den ráno jsem ji mohl držet v náručí a pak jsem celý den obcházel svých 160 spoluzaměstnanců a vyprávěl jim, že jsem choval nejkrásnější děvčátko na světě. Po mnoha letech, kdy jsem už pracovat jinde jsem potkal bývalou kolegyni a ona se mě ptala, co dělá nejkrásnější děvčátko na světě. Divil jsem se, že si to pamatuje a ona mi řekla, že nikdy neviděla někoho tak šťastného, tak proto si to pamatuje.
Moje dcera Lucinka odešla ze světa 5 minut po půlnoci. Ten den a i mnoho dalších jsem ležel na dvoře na kamenech, jež byly mokré od mých slz, křičel jsem, bušil do kamenů pěstmi a cítil jsem, jak každá moje buňka trpí bolestí, jak proudy slz té bolesti neulevují a pomalu si uvědomoval, že se už navždy změnil můj svět i svět celé mojí rodiny.
Když bylo Lucince pár měsíců, tak přišli na návštěvu kamarádi a divili se, že nemáme televizi. Já jsem zrovna držel Lucinku v náručí a tak jsem se jí zeptal, proč nemáme televizi a ona se na mě tak zvláštně podívala, že jsem kamarádům řekl, že si televizi pořídíme, až se s ní budeme moct spojit se všemi knihovnami na celém světě. Tehdy pro mě začala její celoživotní inspirace.
V neděli, dva dny před tou šíleností, když u nás byla Lucka se svým synem Lukáškem (10 měsíců) a Jirkou, jsme spolu znovu probírali kolik knih může člověk za svůj život přečíst tak, aby mu něco dali a něco si z nich zapamatoval. Podobné debaty jsme vedli často. Dostal jsem od Lucinky, mimo jiného, tři knížky „Jezte plevel“, „Kuchařské recepty vybrané z krásné literatury“ a „Dědo, ty jsi indián“. Všechno velmi inspirující knihy, jež často používám a u nichž se vždy rozbrečím.
Lucinka začala chodit, když jí bylo 9 měsíců. Pomohlo tomu, že jsem se hned po příchodu manželky z porodnice zapojit do péče a výchovy našich dětí a že jsme podle odborné knihy s dětmi prováděli kojenecké cvičení. Lucka zase učila Lukáška na nočník tzv. bezplenkovou metodou, což bylo ztraceno a od té šílenosti je Lukášek na „pemprskách“. Také měla v plánu Lukáška kojit tak dlouho jako snacha mého staršího vnoučka, tedy 20 měsíců.
Mám tisíce a tisíce podobných vzpomínek a mohl bych o Lucince sepsat celou knihu. To by ale trvalo velmi dlouho, protože se mi každou chvíli ztrácejí písmenka, klepou ruce a je mi tak zle, že si musím lehnout, abych neomdlel. Nejvíc mě bolí, že moje dcera Lucie byla připravena o nejkrásnější a nejdůležitější chvíle lidského života. Už nikdy nebude maminkou batolete, maminkou předškoláka, školáka a puberťáka, už nikdy nebude maminkou. Neprožije to štěstí, kdy Lukášek odmaturuje, případně odpromuje, nepovede ho k „oltáři“, nebude babičkou ani prababičkou. Bojím se toho, až se mě Lukášek bude vyptávat na maminku, že neudržím slzy a budu brečet a brečet, neschopen mu o mamince Lucince vyprávět. I nyní se mi občas stane, že mě při smutné chvilce „přistihne“ můj starší vnouček a běží za maminkou (mojí snachou) se slovy „mami děda pláče“. Ani já nezažiju všechny ty radosti s ní a ani ten pocit vést svoji dceru k „oltáři“ a předat ji jejímu vyvolenému se slovy, aby se o ní dobře postaral. Nemám žádnou jinou dceru, byl jsem připraven o všechno, co je mezi otcem a dcerou možné. Otec Zdeněk
Láska k dítěti a láska dítěte se nedá slovy vyjádřit, ani nijak odškodnit. Byli jsme šťastná rodina a najednou je všechno jinak. Lucinka byla klidná, milá a vstřícná ke všem lidem, upřímná a milující dcera a maminka Lukáška. Její radosti i starosti byly i našimi. Od její smrti jsem zestárla nejméně o 20 let. Nemohu klidně spát, stále musím myslet na to, co se stalo. Představy o její kruté smrti mě děsí a je mi z nich špatně. Až do konce života už budu ve stresu a ve strachu o všechny členy naší rodiny, ve strachu o svého vnuka Lukáše, který nikdy nepozná svou maminku. Budou mi chybět jejich sobotní nebo nedělní návštěvy, její telefonáty co už Lukášek umí a jak roste. V práci se musím maximálně soustředit, abych neudělala nějakou chybu a nepoškodila pacienta, protože není chvilky, kdy bych nemyslela na to, co se stalo. Její místo u našeho stolu zůstane už navždy prázdné. Měla být naší oporou ve stáří, věděla jak uspořádat věci v případě mé smrti. Celá naše rodina bude touto události navždy těžce postižena.Máma Petra
Jako bratr zavražděné Lucie Polanské bych rád sdělil, jaký dopad měl spáchaný trestný čin na můj dosavadní život.
Poslední necelé dva roky od smrti mé sestry prožívám naprostou psychickou agonii. Samotný čin, kdy zcela psychicky zdravý jedinec podnikne vědomé kroky k vraždě kojící ženy, matky desetiměsíčního dítěte, ve mně vyvolává znechucení, bezmoc a pochybnost. Znechucení nad činem samotným, kdy se pachatel dopustí vraždy ženy vážící něco málo přes čtyřicet kilogramů dle mého názoru způsobem nadmíru zavrženíhodným a trýznivým, tedy uškrcením vlastníma rukama. Bezmoc z vědomí, že kdykoli může být napaden někdo z mých blízkých, a to i ti nejbezbrannější, že již nikdy nebudu mít pocit, že je má rodina v bezpečí. Pochybnost nad stavem společnosti, kdy i velmi inteligentní jedinec je schopen učinit tak tragická rozhodnutí.
Dále bych rád také podotkl, že velmi nepříznivě se na mém stavu podepsaly i události po samotném činu následující. V krátkosti lze zmínit například hyenismus pohřební služby, jež vyzvedla tělo mé sestry dříve, než služba námi pověřená a poté za vydání vyžadovala finanční odměnu a také obsah policejního spisu, při jehož čtení člověk nabývá pocitu, že má sestra Lucie byla labilní hysterka, co vyhodila svého bývalého přítele, rozvraceč kompletní rodiny, osoba problematická a nechtěná. To samozřejmě přisuzuji mnohem obsáhlejšímu výslechu a zkoumání rodiny pachatele a rád bych zde uvedl také názor svůj.
Lucie byla klidná, vyrovnaná a nekonfliktní. Svého bývalého přítele rozhodně nevyhodila, po vzájemné domluvě se rozhodli vztah ukončit a to ve zcela přátelském duchu. O tom svědčí i jejich dobrý vztah a komunikace po rozchodu a také to, že i zbytek naší rodiny se s bývalým přítelem Janem také rád vídal, včetně mě. Nepochybuji, že situace byla značně vyhrocená, pouze nabývám dojmu, že na straně skutečně poškozeného, na straně mé sestry, již nikdo nestojí. Ona se již hájit nemůže, svou verzi již nepoví.
Dosud jsem se zabýval jen pouze rozborem věcí minulých, avšak i pohled do budoucna přináší bolest a pocit naprosté bezvýchodnosti. Co bude s Lukášem? Jaký bude mít život bez matky a s vědomím, že jí zavraždil jeho nevlastní bratr? Jaký může mít život Jiří? Bude muset volit mezi svými syny, žádná volba však již nebude správná. A má rodina? Ta už nikdy nebude kompletní, vždy zde bude pocit, že nám něco chybí. Návrat k původní stabilitě a harmonii již nebude možný. Část mých kořenů již chybí.
Vše výše zmíněné má na mne hluboký dopad, na mou víru v kvalitní a bezpečný život v naší společnosti. Každé ráno vstávám se zármutkem, s pocitem beznaděje a každý večer uléhám s temnými myšlenkami. Vyvolává to ve mně pocit odcizení.
Ten zločinec zničil život dvou rodin. Vědomí, že někdo je schopen ublížit tolika lidem, mne vrhá do hluboké deprese, z níž nevidím cestu ven.Bratr Štěpán
Lucie Polanská
Rozsvícené svíčky
Dosud rozsvícené svíčky: 17 800
Položené květiny
Dosud položené květiny: 17 800
Vzpomínky
dnes by jsme slavili tvoje narozeniny. Moc se nám stýská.
dnes je to již 9 let.
vzpomínáme a je nám smutno.
dnes ráno zemřela tvoje babička Maruška.
dnes je to již 8 let a
dnes by jsme slavili tvoje narozeniny. Moc na tebe vzpomínáme.
Už je to sedm let.
Dnes bysme slavili tvoje narozeniny.
Dnes ráno zemřel Lukáškův děda ze Zářečí.
dnes máš kulaté narozeniny. Myslíme na tebe a vzpomínáme. Chybíš nám.
Dnes je to 5 let.
tvůj vrah dnes ráno skočil pod vlak.
dnes máš narozeniny.
Milá Lucinko,
dnes propustí z kriminálu toho hajzla, co ti vzal život.
dnes je Lukáškovi 5 let. Má se s námi a u nás moc dobře.
dnes je to 4 roky, co jsme se naposledy viděli. Pořád nemám dost sil, abych ti všechno napsal.
Lukášek už je občanem Pístiny.
Lukášek je už občanem Pístiny.
dnes jsme byli u opatrovnického soudu v Táboře, který pravomocně rozhodl, že Lukášek bude s námi a u nás. Všichni se vzdali práva odvolání. Slibuji ti, že se o něj dobře postaráme a že se u nás bude mít výborně.
dnes by ti bylo 38 let. Tolik nám chybíš.
tak toho hajzla, co ti ublížil, nepustili na podmínku. A přišly posudky z psychologie i z psychiatrie. Doporučují,aby byl Lukášek s námi a u nás. Lucinko, uděláme pro něj úplně všechno, úplně všechno.
Když přišlo jaro, na pešuňku
rozkvetly stromy v jarním slunku.
Maminka, tichá jako pěna,
k oknu je v pláči odvrácena.
- Proč pláčeš, co máš za bolest,
řekni mi, čeho je ti líto?
- Však ti to povím, povím ti to,
až nebudou jednou stromy kvést.
Sníh padal hustě a co chvíli
vločky se na sklo přilepily.
U okna, bylo málo světla,
maminka tiše něco pletla
a měla slzy na očích.
- Proč pláčeš, čeho je ti líto?
- Však ti to povím, povím ti to,
až nebude jednou padat sníh.
už jsou pryč další vánoce bez tebe. Byli jsme všichni pohromadě i s Lukáškem, jen ty jsi nám chyběla. Lukášek si to moc užíval, pošlu ti nějaké fotky, až se mi je podaří upravit, aby je systém přijal. Lukáškův táta to vede od desíti k pěti, znovu přišel o papíry, zase kvůli chlastu a navíc ještě vezl Lukáška. Děláme si veliké starosti, soud se vleče i když jsou znalecké posudky již hotové ( on tam zase lhal). Moc mi chybíš. Ta bolest asi nikdy nepřestane, možná se malinko zmenší, až bude Lukášek velký a naplní svůj život a bude mít rodinu a jedna z jeho dcer bude jako ty, tak pak možná, trošičku, snad.
Ahoj Lucinko❤
Posílám pozdrav a přeji ti všechno nejlepší k svátku.Navždy tu budeš s námi.Zůstaneš v našich srdcích
dnes jsou Lukáškovi čtyři roky. Je to tak strašně bolestné, že nemůžeš být s ním, s námi, tady na tomto světě. (posílám ti aspoň fotku)
před týdnem jsme byli v divadle J.K.Tyla v Třeboni na baletním představení Pražského komorního baletu ( PKB) Černé zrcadlo. Toto představení ti PKB věnoval už při premiéře, dvanáct dní po tom, co ti ten hnusný zločinec tak nekonečně ublížil. To věnování je uvedeno i v programu ( viz foto). Chtěli jsme my i PKB, aby to před představením zmínila při projevu i starostka Třeboně, ale její "mediální ochranka" to nepřipustila, že je to moc citlivé.
Milá Lucko, ani se mi nechce věřit, že už je to 3 roky. Ta hrozná chvíle, kdy Tvoje mamka zvedla v práci telefon s tou strašnou zprávou se mi vybavuje, jako by to bylo včera. Celé ty dlouhé roky Tvoje rodina statečně bojuje za to, co každému normálnímu člověku připadá naprosto samozřejmé. Nechápu, že jsou potupně taháni po soudech. Přeji si, aby už konečně zvítězil zdravý rozum, a oni se v klidu a beze strachu mohli věnovat Lukáškovi. Zaslouží si to všichni, a hlavně zlatíčko Lukášek
všechno,co je třeba pro vítězství zla,je,aby dobří lidé nic nedělali.Milá Lucinko,napsali jsme prohlášení a chtěli ho nechat otisknout v novinách "Deník" na naší odpovědnost. Nejde to:"Před třemi lety byla naše dcera zákeřně, podle a brutálně zavražděna.Byla čerstvou maminkou desetiměsíčního syna,kterého ještě kojila.Otec jejího syna je zároveň otcem jejího vraha.Prohlašujeme,že zcela a zásadně nesouhlasíme s tím, aby náš vnuk byl v kontaktu s vrahem své maminky(naší dcery), aby chodil do jeho bytu, hrál si s jeho hračkami, prohlížel si jeho knihy a tak podobně,dokud nebude plnoletý a nebude mít možnost si o tom sám vědomě rozhodnout. Dáváme tímto všem lidem na vědomí, že s něčím takovým by nesouhlasila ani naše dcera, že takové jednání považujeme za pošlapávání její piety, jejího dobrého jména i našeho dobrého jména.Vzhledem k tomu, že byl pachatel v době zločinu nezletilý,nemůžeme uvést jeho jméno, ani adresu na tím i místo zločinu.Zdeněk a Petra Polanských z Pístiny."
posílám ti do nebíčka fotky tvého Lukáška, aby jsi věděla, jak se mu s námi a u nás daří.
zase se mi o tobě zdálo. Seděli jsme v jídelně u stolu, bylo nás kolem dvaceti, jako obvykle a všichni si povídali. Ty jsi seděla v živé zábavě proti mě, usmívala ses a byla si šťastná. Vedle mě seděla tvoje máma a já se jí ptal, jestli spím, nebo jsem vzhůru a ona co prý blbnu, že jsem přece vzhůru. A tak jsem si řekl, že musíme spolu dokončit ten rozhovor, co jsme začali před pár měsíci o tom, že mu máš vzít klíče, aby mu je někdo neukradl a neublížil ti a jak si mi říkala, že takové věci se přece nedějí. Měl jsem mokré oči a bál jsem se a najednou jsme byli u tebe v bytě a já jsem skrz vodu viděl, jak tě drží za krk, jak tě povaluje na postel, jak ti klečí jednou nohou na prsou plných mateřského mléka a druhou na břiše na jizvě po císařském řezu a nemohl jsem vůbec nic dělat, ta voda byla neprostupná. Pak jsem se vzbudil a ještě dlouho ležel bez hnutí a čekal jsem až mi skrz oči odtečou všechny bolesti a budu moct vstát.
dnes se mi o tobě zdálo. Šli jsme spolu na procházku a povídali jsme si. Pak ses mě zeptala, jak to bude s Lukáškem a já jsem ti řekl, že ho nenechám napospas osudu. Pak jsme se zastavili, já jsem tě objal, cítil jsem tě všemi smysly úplně skutečně, byl jsem nekonečně šťastný, že žiješ a že ses vrátila. Pak jsem si uvědomil, že to nikdo jiný neví a že to všem musíme jít říct, aby mohli mít také takovou radost, jako já. A pak jsem najednou stál sám v prasečáku a poslouchal z nakřáplého ampliónu, jak někdo čte psychologické posudky tvého vraha a jeho rodičů. Bylo to děsně dlouhé a já se nemohl hnout a vyžádat si ty posudky v písemné formě. Pak jsem se probudil. Venku je bílo a padá sníh. Milá Lucinko, tolik se mi po tobě stýská, že to nemůžu ani popsat, neboť nevidím na písmenka.
dnes je to 37 let, co jsi přišla na svět. Moc nám chybíš. Nejvíc Lukáškovi. Zapálili jsme ti hodně svíček. U rybníčku Lukášek říkal:"to je pro mamku". Potom tiše plakal.
vzpomínáš si,jak jsme se poprvé setkali? Tobě bylo necelých osm hodin, mě bylo necelých 26 let a bylo to před necelými 37 lety. A najednou jsem tě držel v náručí, tři kila deset, skoro černé vlásky, hodně tmavé oči, vidím to jako by to bylo dnes.
Lukáška jsme ve středu odvezli z Motola do Bechyně autem (ten mamlas, stále ještě bez papírů, by ho táhl autobusem). Trošku mu visí koutek úst, jak měl obnažené nervy, ale to se prý srovná pískáním.
dneska byl Lukášek na operaci nádoru na krku. Trvalo to čtyři a čtvrt hodiny. Pak ještě čtyři hodiny spal na JIPce. Je v pořádku.
vzpomínáš si,jak jsme jeli do Bulharska? Jak nás v Praze zavřeli do vlaku a pustili nás ven až v Albeně? Jak jsme v Rumunsku koukali na polozbořené tovární komíny z nichž se kouřilo jako o závod? Jak jsi nechtěla do vody protože byly velké vlny a tak jsme spolu chodili po pláži a u stánku si dávali rybu a pivo, ty rybu, já pivo? Jak jsme jeden den jeli do vnitrozemí a tam na trhu prodávali rezaté a ohnuté hřebíky kilo asi za půl leva? A v kempu byl kluk o něco větší než ty a přišel za tebou a řekl ti "Já jsem Jirka Kudrna a jsem z Brna" a ty jsi mu pohotově odpověděla" A já jsem Kačenka Bodláková". To ti bylo tři a čtvrt roku.
Lukáškovi bude tři a čtvrt roku za pár týdnů. Místo k moři pojede do Motola a budou mu řezat z krku nezhoubný nádor. Ach jó.
vzpomínáš si,jak jsi chtěla,aby jsme navštívili druhého dědu Lukáška a seznámili se s ním?A jak ten tvůj mamlas nešel a nešel i když jsme ho viděli dvě hodiny před tím na ulici, že už jde a pak když dorazil už bylo moc hodin a my jsme museli odjet do Pístiny nakrmit prasátka.A tak jsme se s dědou seznámili až když už jsi nebyla na světě. A on říkal, jak to má taky těžký, že přišel o ženu kvůli nemoci a dvakrát ho vytopila voda a já si říkal, no aby ne když bydlí v zátopové oblasti a srovnávání mi přišlo divné.A pak za půl roku chtěl aby jsme tam přijeli a já mu řekl ať si přečte spis a on že to nemůžu tak brát, to víš to jsou soudy a já si říkal,že mu hrabe.A před pár dny mi volal a hrozně jsme na sebe řvali,já mu řekl,ať domluví svému synovi,ať u soudu nelže,že tím poškozuje Lukáška,sebe i celou jejich rodinu a on že je dospělej,že mu nic říkat nebude a pak na mě vyjel,že je to všechno naše vina,že jsme ti měli rozmluvit,aby jsi šla do Bechyně.No není úplně praštěnej?
vzpomínáš si, jak jsme dělali všelijaké pokusy, když jsi byla malá? Jak jsme jednou koupili asi třicet kg soli a rozpustili jsme jí ve vodě ve vaně, aby jsme zkusili, jak nás to bude nadnášet? A jak jsme pak do toho nechtěli vlézt, protože na hladině plula černá a mastná špína?
Včera jsem řekl tvému synovi a tvému synovcovi, aby mi oholili tváře. Všechno jsem jim vysvětlil a tak mě namydlili a pak žiletkou pěkně oholili. Ani mě neřízli a i babička je pochválila. Říkali, že už jsou velký kluci, no Lukáškovi je něco přes tři a Matějovi čtyři a půl, a tak to přece zvládnou. Dnes jsem se Lukáška ptal, jestli se bude učit v létě plavat a on, že je ještě malý kluk a tak asi ne. Ale že se bude učit jezdit na kole a pouštět draka s tím souhlasil.
vzpomínáš si, jak jsi byla na dovolené v Turecku? A jak jsi pak přivezla na návštěvu kamaráda turka, co létal stíhačkou pro NATO? A jak nám ukazoval video z pilotní kabiny za letu mezi štíty hor? A jak si s námi nechtěl dát ani pivo?
No vidíš a ten tvůj mamlas přišel o papíry kvůli chlastu a nebyl to jen zbytkáč. Mám z toho rozporuplné pocity. Bojím se o Lukáška a zároveň se zvyšuje šance, že tvůj syn bude s námi a u nás. Včera si Lukášek četl pohádku o Perníkové chaloupce ptal se babičky, co je macecha.
vzpomínáš si na na knížku, kterou jsem ti četl, když jsi byla malá "Zatím co ty spíš"? Čtu z ní Lukáškovi a moc se mu to líbí. Je to ale velmi těžké, hlas mi zadrhává a slzy se mi derou do očí.
Zatím co sladce spíš
tichounce na oušku,
maminka spravuje
rozbitou punčošku.
Přišije knoflíky,
kabátek zašívá,
když žehlí košilku,
nad ní si zazpívá.
Potom tě pohladí,
políbí, když jde spát.
Měj svoji maminku
hodně a hodně rád.
prosím, prosím vrať se, moc mi chybíš.
Ze všech lidí mám nejraději maminku, Než jsem se narodil, devět měsíců jsem vyrůstal v jejím těle. Možná proto mi tak dobře rozumí. Mohu se jí svěřit úplně se vším. Když mi někdo ublíží, vezme mě do náručí a je mi zase dobře. Vím, že maminka udělá všechno, co může, abych byl šťastný, proto se snažím, abych jí udělal radost.
K čemu jsou holky na světě?
Aby z nich byly maminky,
aby se pěkně usmály
na toho, kdo je malinký.
Aby nás měl kdo pohladit
a povědět nám pohádku.
Proto jsou tady maminky,
aby náš svět byl v pořádku.
vzpomínáš si na vánoce? Vzpomínáš si, jak si nás naučila novým tvůrčím způsobem strojit stromeček? Učíme to tak Lukáška. Nyní proběhly třetí vánoce bez tebe. Vánoce až do Nového roku jsou bez tebe velmi těžkým obdobím. Na jedné straně radost z vnoučat, z Lukáška, na druhé bolest z toho, že to nemůžeš prožívat s námi. Lukášek se už na tebe ptá. "Proč nemám mamku vedle taťky?", nebo "Proč nemám mamku u taťky?". Nebo si povzdechl:"Když jsem byl malý, tak jsem měl mamku i taťku, teď už jsem velký a mám jenom taťku." Posílám ti pár fotek, na jedné si "čte" zvuky zvířat elektronickou tužkou, co dostal od ježíška a velmi ho to baví.
vzpomínáš si, jak jste s mámou zkoušely kroky na ten "kanárský tanec"? (foto) Máma sice říká, že to bylo jen na polčík, či valku, ale já si myslím, že když při tom máte obě na krku ty korále z Kanárských ostrovů, tak to muselo být něco od tamtud.
moc se nám po tobě stýská, je nám hrozně smutno. TMB.
posíláme ti do nebíčka k tvému svátku fotku tvého syna Lukáška. Táta, máma a babička. Je to děsivé. Já jsem už dědek a pořád mám ještě svoji maminku na tomto světě. Lukášek přišel o tebe o svoji maminku, když mu ještě ani nebylo deset měsíců a ještě jsi ho kojila. A tvůj vrah si ještě osobuje právo, prostřednictvím jejich otce, se vtírat do Lukáškovi přízně, bez jeho vědomého souhlasu.
vzpomínáš si, jak jsi chovala svého brášku, když ti bylo 5,5 roku? (foto) A vzpomínáš si, jak jsi namalovala obrázek čtyřčlenné rodinky na rybách? (foto) Ten obrázek jsi namalovala dávno před tím, než jsi se seznámila s otcem tvého syna. Chtěla jsi rodinu a ten rozmazlenej narcis ti nevzal jen život, ale i budoucnost. Aby toho nebylo málo, tak jeho otec, otec tvého syna v tom pokračuje tím, že píše Lukáškovi životopis, jenž mu neumožní naplnit svůj život, mít rodinu a děti. Kdo by chtěl žít s mužem, který se kamarádí s vrahem své maminky?
vzpomínáš si, když ti byly tři a půl roku,jak jsme našli v lese zlomený smrček?Jak jsme ho donesli domů a hráli jsme si na vánoce? A jak ti to ve školce v Městci Králové nechtěla věřit ani paní učitelka? A ty jsi pak nechtěla do školky chodit.A ani si nám nechtěla říct proč. Ale pak jsme na to přišli a všechno jsme vyřešili.V sobotu byly Lukáškovi tři roky. Dívali jsme se na Křemílka a Vochomůrku. Druhý den jsme našli pařez, jak z pohádky a udělali jsme z něj pařezovou chaloupku (foto). Lukášek najednou prohlásil: "Ale já se tam nevejdu." Má poslední dobou sklony se ztotožňovat se zvířaty a bytostmi z pohádek. Před týdnem jsme byli u opatrovnického soudu o Lukáška. Bylo to velmi drsné a psychicky náročné.Soud rozhodl, že se všichni musíme podrobit psychologickým a psychiatrickým znaleckým posudkům.(S tím jsme počítali.) Otec tvého dítěte tam pronesl další chucpe.Je zřejmé, že si ty nehoráznosti neuvědomuje, což je známka skryté poruchy osobnosti.Další stání bude až na konci ledna.
vzpomínáš si, jak jste byli s Lukáškem a jeho otcem na výletě v ZOO na Hluboké nad Vltavou? Jak jste pak byli u vody (foto) a jak jsi tam Lukáška kojila (foto)? Dobře za tyto všechny fotky pro Lukáška. ( I pro nás.)
vzpomínáš si, jak jsme spolu poslouchali Nohavicu? Tak Lukáškovi se taky líbí, třeba "Tři čuníci jdou", pouštěl jsem mu to a dokonce i tancoval. Já jsem si pak večer pustil:
"O vodě, o trávě, o lese
o smrti, se kterou smířit nejde se
o lásce, o zradě, o světě
a o všech lidech co kdy žili
na téhle planetě"
A vzpomínal jsem na tebe a bylo mi moc smutno. A tak mi to nedalo a pustil jsem si ještě:
Až mě zítra ráno v pět
ke zdi postaví
ještě si naposled
dám vodku na zdraví
z očí pásku strhnu si
to abych viděl na nebe
a pak vzpomenu si
lásko na tebe"
Ach Lucinko, před čtrnácti dny jsme měli mít ten soud o Lukáška, ale odročili to, kvůli údajné nemoci "kohosi". Tak se budeme nervovat ještě další tři týdny. (Lukášek říkal, že ho "ta jeho" chtěla zmydlit).
vzpomínáš si, jak jsme v Dolní Lhotě na chatě každý večer dělali ohníček a opékali buřty? (foto) Jak jsme koukali na řeku a na mlýn (foto) v němž tvůj praděd mlel obilí? Jak jsem vám cestou na chatu četl Nekonečný příběh a máma musela řídit? Jak jsme tu knihu měli půjčenou jen na víkend a tak jsem vám ji četl ještě za tmy u ohně a tvůj strejda Zdeněk M. říkal:"Co to čteš dětem za horory?" Byla to jen pohádka. Skutečný horor prožíváme poslední dva roky a tři týdny. Je, nebo není dost lidí, co cítí to samé, jako my? Ten vztek a zžíravou bolest hluboko v kostech . . . někteří to chápou. Chvíli. Pak ale chtějí, aby člověk udělal něco, něco co nedokáže. Přenést se přes to. A tak se musíme naučit skrývat svůj hněv a žal, trénovat úsměv před zrcadlem. A nebo ne ???
vzpomínám si,co o tobě řekli lidé,jež tě měli rádi."Během období,které jsme s Luisou strávili spolu,jsem ji viděl mnohokráte štastnou,byla nádherně citlivá, často legračně tvrdohlavá, moudrá, přirozeně milující, tvůrčí,starostlivá a velmi laskavá bytost.Měl jsem štěstí,že jsem ji zažil,když měla opravdu zářící energii."Poznáš,kdo to řekl?
vzpomínáš si na svatbu svého bratra? Jak jsme tancovali bosi a jak Hanka ztratila prsten? A ty jsi ho našla. (foto) To byla docela velká svatba. Filip napočítal 130 svatebčanů. No však jsme také porazili dvě 150ti kilová prasata a jedno 60ti kilové sele na oheň a vše se snědlo.
vzpomínáš si, jak jsi říkala otci svého dítěte, ať se odstěhuje od tebe i od své ženy, když neví s kým chce žít a někde stranou si to v klidu rozmyslí? Ať si domluví jenom návštěvu se syny? Představ si, že to popírá, že prý o tom nic neví. Myslím, že to stejně měl vědět sám od sebe. Ani nevím, jak ti to napsat. No prostě mu šibe. Představ si, že vodí tvého syna do bytu tvého vraha. Představ si, že mu čte dopisy z vězení. A že před ním vyslovuje jeho jméno zdrobněle. A ještě nám tvrdí, že bys chtěla, aby se o něj postaral on. Takhle??? Představ si, že na nás chce, aby jsme byli shovívavý, protože je rodič samoživitel. On to zavinil a chce ... vlastně to je chucpe. ( vysvětlení pojmu: Mladík je souzen pro vraždu svých rodičů a žádá soud o shovívavost,protože je sirotek.) Je to v nebývalé míře drzost, troufalost, cynismus, arogance. Výsměšné chování, které se však zdá být formálně korektní. A tak jsme dali k soudu žalobu a chceme Lukáška do naší péče.
vzpomínáš si na naše výpravy do pravěku? To ti bylo deset let. Jak jsme na Nežárce při plavbě na voru zahlédli pod keřem hlavu krokodýla sibiřského? Jednou v noci jsme slyšeli od řeky děsný řev a tak hned ráno po snídani jste oběhli bratránky a sestřenice a vypluli jsme. Pod keřem už krokodýl nebyl, ale hned za zátočinou stál na břehu dinosaurus triceratops. (foto) Byl to sice jenom takový zakrslík, asi 1,5 m vysoký a 3,5 m dlouhý, ale malý kluci se schovávali, kde se dalo. To už jsme měli na voru přistavěnou kajutu a tak koukali škvírkama. Potom snesl vejce a když ho rozmočil liják, tak zbylo jen to vejce, odnesli jsme ho do chaty a Martin ho ještě dlouho obloukem obcházel.
vzpomínáš si, jak jsme jezdili za babičkou a dědou na Prosek? Na fotce jsi s mladším bráškou a s bratránkem. A také se svým dědou, mým tátou. Jestli ho tam v nebíčku potkáš, tak ho pozdravuj a ukaž mu fotky, co ti posílám. Doufám, že vám to tam funguje dobře a že nemáte nebeskou internetovou síť přehlcenou blbinama, tak jako mi tady dole.
vzpomínáš si, jak jsme si postavili srub a kopací hrnčířský kruh a pícku na vypalování keramiky? (foto) To ti bylo asi devět let. Vzpomínáš si, jak jsme nemohli najít hrnčířskou hlínu a tak jsme tvořili z jílu? Jak jsme do pece vháněli přes rozpálené kameny horký vzduch z vysavače, aby jsme dosáhli potřebné teploty? Jak jsme hledali v přírodě engoby a glazury? Nějaké výrobky ( spíše vykopávky) jsem našel a ukázal je Lukáškovi. (foto)
Milá Lucko, znaly jsme se jen letmo, pracuji s Tvojí mamkou, ale nemohu najít vhodná slova. Když jsem před týdnem viděla poprvé Lukáška, a ty jeho nevinné oči , měla jsem problém na něj i promluvit. Nikdo nemůže dostatečně potrestat tak odporný čin, který zničí život tolika lidí. Lukášek je zlatíčko, který bude přinášet do zlomených srdcí Tvých blízkých radost, moc mě mrzí, že se z něj nemůžeš radovat i Ty...
Milá Lucko,my dvě jsme se nikdy osobně asi nepotkaly,ale vím toho o tobe hodně z vypraveni.Chtěla bych ti říct,že máš úžasnou rodinu.Milující rodiče,bezva brášky a ješte úžasnejšího syna Lukáška.S Tvojí mamkou se vidím každý den v práci,tak vím,co nového Lukášek umí,jaké delá pokroky.Není den,abych na ní nepoznala,jak strašne moc ji chybíš,jak na tebe myslí a je mi to hrozne líto.Ale Lukášek jí delá jenom radost a vždy pookřeje,když je v Pístine.Tohle všechno určite víš,ale chtela jsem Ti to napsat.Markéta
Milá Lucinko
Nikdy na Tebe nezapomenu.
Vzpomínáš jak jsi mě u vás doma v
Pístině ještě jako malá holka učila na klavír ELIŠKU.
Bohužel už jí opět neumím:)ale prstoklad,který jsem pod Tvým vedením dělala snad milionkrát zahraji po
xxx letech i po slepu.A také nikdy nezapomenu když jsme se viděly naposledy ty jsi nosila pod srdíčkem malého Lukáška a ve Tvých očích se odrážela obrovská spokojenost.
moc nám chybíš.
máma a táta
Milá Luiso, moc vzpomínáme. Tvůj syn má sestřenici, narodila se před jedenácti dny. Mrzí mne, že ji neuvidíš a že si nemůžeme popovídat. Je to strašné a nemůžeme to pochopit, že tě už neuvidíme. Jsi v našich srdcích a přejeme Ti klid a mír. Hana s rodinou
vzpomínáš si, že dnes je to dva roky, co jsme se naposledy viděli? Dnes je to dva roky, co jsme se objali. Co jsme ...
vzpomínáš si na ten výlet na lodi,co jste si udělali 5.9.2014?(foto)Na to, jak jsi tam kojila Lukáška?Na to, jak to na chvíli vypadalo, že bude dobře, ale nebylo.Vzpomínáš si,co jsi tehdy napsala své kamarádce:"Můj život se změnil v bídu.Pořád si nejsem jistá,jestli to můžu snést,jestli můžu ještě žít.Všechno s mým partnerem je příliš složité, příliš bolestivé,stal se závislý na alkoholu,kvůli tomu, že cítí vinu a začal také všechny zraňovat, předpokládám právě proto, aby nikoho nezranil." A pak pokračuješ:"Na chvíli pravděpodobně také zapomněl na to, že je můj partner,velmi smutné. Kazí to se mnou, s ostatníma i se sebou samým.Situace a jeho chování mě ponižuje, dokonce poškozuje moji osobnost.Jsou tu světlé dny...a někdy se zdá, že je jich víc a víc.Po chvíli něco spustí hrozný pád, pokaždé horší,není dost času uzdravit se v těch dobrých dnech. Děje se příliš mnoho špatného.Debaty nikam nevedou, mnoho lží, bez odpovědí,mizení, nic důsledného,emocionální vydírání.
vzpomínáš si, jak jsi namalovala obraz "Zátiší s dýní" olej na plátně z roku 2012? (foto) Jak jsi měla ráda dýně Hokaido a jak jsi sbírala jejich semínka, abych jich mohl pro tebe a pak i pro Lukáška hodně vypěstovat? V tom roce jsem jich vypěstoval přes tři sta. Lukášek je má pořád rád a pomáhá mi je sbírat na záhonku za stodolou. (foto)
vzpomínáš si, jak jsme si postavili vor a pluli jsme s ním po Nežárce (foto)? Jezdili jsme na výzkumné výpravy od jezu k jezu a zpět, no a když jsem "nemohl", tak jste pluli na pramici s tetou Alenou. Já jsem se mezi tím přestrojil za rybáře a hrozil jsem na vás, že mi plašíte ryby, nebo za indiána a pronásledoval jsem vás na nafukovací kánoi a jednou jsem oběhl zátočiny až k peřejím a přestrojil se za vodníka. Vlasy jsem měl z řas, co se chytají za kameny a když jste připluli, tak jsem vylezl a dělal takové to "brekeke" a vy jste se krásně báli a křičeli tak, až jsem musel ty vlasy sundat a říkat vám "to jsem já, váš táta a strejda,poznáváte mě?" "ano poznáváme", "a můžu k vám na loď?", "ne,to nemůžeš". (Na fotkách jsi se sestřenicí Martinou, s bratranci Martinem a Petrem, s bratry Filipem a Štěpánem.)
vzpomínáš si, jak mi Lukášek nakreslil obrázek (foto)? Měla bys vědět, že je velmi šikovný. V sobotu si vymodeloval z pastelíny nudle i váleček na nudle.
vzpomínáš si, jak jsi mi dala knihu (viz foto)? Tak jí uviděl Lukášek a hned se ptal co to je za knížku. Řekl jsme mu " Tu mi dala tvoje maminka, aby mi připomněla, jak jsem si s ní a s jejími bratry hrál, když byly děti a aby mě inspirovala ke hraní s tebou". "A přečteš mi jí?" hned chtěl vědět tvůj syn. Už jsme u čtvrté kapitoly. Je zdatným čtenářem, čte podle obrázků Leporela Jak šly kuličky do světa, Šlo house do Kejhous, Chaloupka pod sněhem, Otesánek, Jak šlo vejce na houby, Šel myslivec doubravou.
vzpomínáš si, jak jsme si vždycky vyprávěli sny? Dneska se mi zdálo o tobě. Bylo ti deset let (foto), šli jsme spolu po ulici rušného města já jsem ti říkal, že potřebuji ostříhat a máma na mě nemá čas. Ty jsi mi podala zvláštní kovovou minci ( 5 euro) a řekla jsi mi, že za tohle mě ostříhají tamhle za rohem, že mi to ukážeš. Tak jsme šli a já koukám, že je ti už 30 let a hned mě napadlo, že ti musím něco říct a že nevím jak. Tak jsem pomalu začal říkat "Milá Lucinko, musím ti něco říct o ...". A než jsem řekl "budoucnosti" , tak jsem se vzbudil, protože zakašlal tvůj syn Lukášek. To je znamení, že ti to můžu říct, až tě potkám ve věku, kdy jsi ještě na světě a zároveň je už na světě i tvůj syn. (Když ti bylo deset, tak euro ještě zdaleka nebylo a dnes je pěti euro bankovka, tak jak jsi to udělala?)
vzpomínáš si na svojí promoci? (foto) Jak jsme pak byli na obědě ve vegetariánské restauraci? Jak jsem vyndal z kapsy vepřový řízek a dal ho na talíř? Pak jsem napsal recept na návštěvu vegetariánské restaurace na naše stránky občanského sdružení Přátelé vepřové pečínky, jehož jsi byla také členem. Vzpomínáš si, že jsme říkali, že přihlásíme Lukáška do tohoto spolku až mu budou tři roky? Tak už se to blíží.
vzpomínáš si, jak jsi 1.6.2013 říkala, že Matěj bude mít bratránka, nebo sestřenku? A pak se ti narodil 26.listopadu Lukášek. Tak dnes se Lukáškovi narodila sestřenice Anna Marie (foto). Hned jsem mu to zavolal. Vzhledem k tomu, co tě potkalo, budeme ji muset naučit sebeobraně.
Našel jsem další fotky z divadla na nich jsi i jako Manka.
Milá Lucinko, dnes jsem si vzpomněl na to, jak jsme hráli divadlo, když ti bylo 8 let. Měla jsi v tom představení dvojroli a zvládla jsi to perfektně. Stihla jsi se dvakrát přestrojit, z Manky na kavku a zpět. Černobílé fotky jsou již vybledlé, ale jako kavka jsi vidět. (viz foto)
Důležité odkazy
Všechno důležité vám pošleme
Jednou měsíčně rozesíláme Kaleidoskop – souhrn všeho zajímavého dění kolem Cesty domů. Přihlaste se k odběru a nic vám neuteče.
Portál Umírání.cz
Praktické rady a informace v nelehké životní situaci najdete na informačním portálu pro nemocné, pečující a pozůstalé provozovaném Cestou domů.
Poradna
V internetové poradně Umírání.cz odpovídají lékaři, sociální pracovníci, psychoterapeuti a právnička na vaše otázky.
Cesta domů
Provozujeme domácí hospic a poradnu pro nevyléčitelně nemocné a jejich rodiny. Přispíváme ke společenským změnám s cílem zlepšit péči o lidi na konci života.