Vaše Písně nikdy nebudou zapomenuty.

jste MISTR <3

"Když duha zmizela, přiletěl Albatros a lehce letěl se mnou přes sedm moří. Opatrně mě posadil na okraj světla. Vstoupil jsem do něj a cítil jsem se v bezpečí. Neopustil jsem vás, odešel jsem jen chvilku před vámi."

VZPOMÍNÁM S LÁSKOU
Moc nám tady chybíte  :'( nikdy na Vás  nezapomenu  :'(
odpočívejte  v pokoji  
… odpočinutí věčné,
dej Mu, ó Pane,
a světlo věčné ať Mu svítí,
ať odpočívá  v pokoji. Amen..

„ To jediné, důležité v našem životě , jsou stopy lásky, které tu po nás zůstanou,až odejdeme “
(Albert Schweitzer)

STEZKY MLÁDÍ
Bohuslav Reynek

Zarůstají stezky mládí,
pod zrny se sklání tráva,
vzpomínka ji vděčně hladí,
stezku sotva rozeznává.

Stezky mládí zarůstají.
Ve spadlých listech štěstí
šustí smrti hranostaji,
příchod jinovatky věstí.

Bílí hranostaji věstí
blízké jinovatky krásu,
lunu v lůně ratolestí
neuchvatitelných jasů.

Luny lesk se stáčí k ráji
pěšinami, jež se úží,
útlé jako hranostaji,
s šípky v jíní místo růží.

Jíní
Bohuslav Reynek

Únavou podzimní traviny lehly,
úsvitu krůpěje motýli zkřehlí
          pijí;

zdvihají křídla svá, ale již nevzletí,
na květech zavřených zelenou perletí
          planou.

Také jdu unaven, žampión u cesty,
bílý a křehounký jako šat nevěsty,
          sbírám.

Žampión loupám, ruka jím voní;
srdce mám těžší, než jsem měl loni,
           láskou.

Žampión loupám, voní; vtom stáda
bílá zřím v duši, Jeseň je mladá
           pase.

Přečistá, dobrá Jeseň tu stojí,
ledovou roušku na hlavu svoji
           váže.

Podzimní motýli

Za zdmi a za ploty,
podzimní motýli,
spolu jsme skryli se,
steskem se živili.
Poslední motýli
za zdmi a za ploty
závětří hřálo nás
v nadějích samoty.
Tajemní motýli,
na dlaních jeseně
v tichu jsme zářili
zlatě a růměně.
Podzimní motýli,
ještě mi vzlétněte,
zasviťte na chvíli
touze v tmu zakleté …

Podzimní modlitba (Smutek země)
Bohuslav Reynek

Bože, kol tvých dávných zdí má duše chodí sirá,
patří toužebně a nikdo, nikdo neotvírá,

neotvírá oken, neotvírá dveří.
Zlaty, teply jsou tvé stany, ale zde se záhy zšeří,

a v mé duši záření již chladne, pohasíná;
k svému Světlu pusť ji, smutní sina

a bojí se zimy. Viz, jak mouchy, brouci
v pokoj spánku chystají se. Láska vroucí

tvá je sečteny má. - Přece méně není
duše má než oni!... Ale čím jich snění

jest mi... Nechci. Bože, otevři mi.
Bože, pusť mne k teplu; bojím se zimy.

Jdou všichni v Tebe; děti tvé, ne hosti.
Jen já jsem venku. Draví, tiší jdou a prostí.

Bože, otevři mi. A ne v spánek: do Radosti...
Bože, otevři mi do Radosti.

Možná i proto je s lidmi hudba,
aby se nebáli, aby si byli blíž,
aby se našli i sami v sobě.
Možná i proto je s lidmi hudba.
Protože hudba není jen dar, ale i služba,
není jen práce, ale i zápas,
není jen poslání, ale i poselství,
pravdivá výpověď svědectví o čase
křehkém či rozbitém, šťastném či kritickém.
Zni, hudbo devátá, a spojuj národy
v rozlehlé krajině ohroženého lidství.
Možná i proto je s lidmi hudba,
aby se nebáli, aby si byli blíž,
aby se našli i sami v sobě.


/slova z části nádherné zhudebněné básně Markéty Procházkové, která vyjadřuje poeticky význam hudby v životě člověka/

Máme za sebou okamžik, kdy si s odchodem nadgenerační legendy snad každý uvědomil vlastní konečnost: smrt Karla Gotta. A spolu s ní i spoustu jiných podstatných věcí.
Třeba že ani bohové, snad s výjimkou těch olympských, nejsou nesmrtelní.
Nebo proč musí vždycky nastat tak vyhrocená smutná chvíle, aby alespoň na chvíli utichly žabomyší spory, aférky, třenice, obviňování a zpochybňování; kolik Gottů by muselo umřít, aby to národu vydrželo?
Po prvním návalu přirozeného smutku navíc přišel jiný, trpčí: to když se vedle lidí volících tichou osobní vzpomínku vynořily záplavy příspěvků typu „Heč, tady jsem se vyfotil s božským Kájou, když jsme ho potkali na dovolené!“
Navíc se dostavila trocha lítosti, protože proslulý zpěvák nebyl bohužel jediným umělcem, který v uplynulé týdnu zemřel, ale ostatní zůstali v jeho stínu. Přestože platí, že životy se nesčítají.
Zkrátka Karel Gott po sobě zanechal nejen nezapomenutelné písničky.

To jediné, důležité v našem životě , jsou stopy lásky, které tu po nás zůstanou,až odejdeme “
(Albert Schweitzer)

https://www.youtube.com/watch?v=vdWvpoF2IBA

Památka....Gottova nejlepší léta řízením osudu spadla do normalizační éry, mimořádně hnusného údobí naší země. Byla to doba, kdy profesní kvalita platila spíš za hendikep než přednost a podezřelý byl každý, kdo něco uměl. Přesto se dokázaly prosadit mimořádné talenty, tu a tam, ve všech oborech. Asi jako když šídlo vyleze z pytle. Byli tenkrát lidé, kteří se takzvaně prosadili díky režimu. Gott byl absolutní a režim potřeboval jeho, ne on režim. Dnes mu to budou vyčítat ti, kteří by jistě založili protikomunistickou buňku a žili by jako partyzáni v Brdech. Kdyby tenkrát byli na světě.
Je dobře, že se s ním země loučí důstojně, vlídně, s uznáním a vděkem. Zdaleka ne všem našim velikánům se to poštěstilo, tedy, pokud se o pohřbu dá mluvit jako o štěstí. Loučení se odbývá profesionálně dokonale, s noblesou a grácií, jako byl noblesní a graciézní i on sám. Je třeba mu poděkovat, že tu s námi byl. S ním nám bylo přece jen líp.

budu vždy s láskou vzpomínat

zatím nejlépe se s fenoménem Gott popasoval Zbyněk Petráček (Lidové noviny, 13. 7. 2009): „Peněžně podpořil Jana Němce a Pavla Landovského, zastal se Marty Kubišové, odmítl zostudit demonstranty za palachiády, veřejně podal ruku legendě Plastiků Mejlovi Hlavsovi. Jenže i při vědomí této bohorovnosti nahlas proti režimu ani necekl – tak jako 99 procent občanů. Podepsal antichartu, ač ji mohl poslat k čertu, odmítl podepsat Několik vět, ač by tím neriskoval vůbec nic. Karel Gott neprovokuje, nekáže morálku, drží se své profesionality.“Ondřej Šťastný (MfDnes, 28.7.2009) ocitoval záznam Státní bezpečnosti o Karlu Gottovi: „Jmenovaný v důvěrných kruzích vystupuje proti politice naší strany. V těchto kruzích je také znám jako dobrý přítel Jana Wericha a manželky Dubčeka, kterou finančně podporuje“.Možná jezdil na Festival politické písně (ale to Michael Kocáb taky). Zřejmě ta jeho účast byla ilustrací starého pořekadla, že prostě „pozdravil u vrbiček“. Nebyl jediný.

Až tady nebudu, pusťte mě,nechte mě odejít.
Mám toho tolik na práci a tolik k vidění.
Neplačte, hlavně neplačte, když na mě budete myslet.
Buďte vděční za ty krásné roky.
Dal jsem vám všechnu svou lásku a všechno své přátelství.
Můžete si domyslet,jaké štěstí jste mi přinesli.
Děkuji vám za lásku, kterou mi každý z vás na zemi projevoval,teď je čas, kdy musím jít sám.
Možná se budete krátkou chvíli trápit.
Víra vám přinese posilu a útěchu.
Nejsem daleko a život jde dál…
Když budete potřebovat, zavolejte, já přijdu.
I když mě neuvidíte, nebudete se mě moci dotknout, budu tady.
Když budete poslouchat své srdce,
budete jasně vnímat
lásku, kterou vám přinesu.
Nechoďte mi plakat na hrob,
nejsem tam, nespím,
jsem tisíc vanoucích větrů,
jsem třpyt krystalků sněhu,
jsem světlo, které proniká obilným polem,
jsem něžný podzimní deštík,
jsem štěbetání ptáků v ranním tichu,
jsem hvězda, která v noci září.
Prosím, nechoďte na můj hrob plakat.
Nejsem tam a nejsem mrtvý.

Nebudeme se tu vyznávat z lásky k Mistrovi, ani ho vynášet do nebe. Byl to člověk, pro kterého byla práce koníčkem, jen poněkud známější. Četli jsme s ním mnoho rozhovorů, v novějších i starších médiích. Bylo krásně vidět, jak se z mladého bohéma, který se však nad nikoho nepovyšoval, stal postupem času moudrý renesanční muž. Kdyby všichni měli názory a postoj k životu jako on v poslední čtvrtině života, bylo by na světě báječně.
Naše krásná zem je plná malých lidí, kteří jsou naštvaní a nešťastní, protože o nich nikdo nemluví. Žijou si svý nenaplněný životy, a jedinou chvíli slávy zažijou, když si můžou kopnout do někoho úspěšného.
Ti ostatní se soucitně pousmějí, protože mají pochopení pro lidskou malost. Je jim spíše líto, že se omezují na kritiku druhých, a sami už dávno umřeli, i když jim to zatím nedošlo.
Není to o tom, vynášet někoho do nebe, ale brát ho jaký je, srovnávat jeho chyby se svými, a snažit se je nedělat. Zkrátka, nevidět v každém obličeji nepřítele, ale Člověka.