Tatínek se narodil do zcela jiného světa, něž jaký znají jeho vnoučata. Ten svět znám jen z filmů pro pamětníky a to je jistě dost pokřivený obrázek. V roce 29 bylo dost daleko od hrůz I. války a svět ještě netušil nic o té druhé.  

Narodil se do rodiny napůl německé a napůl české a myslím, že do dost chudých poměrů, mohu-li soudit podle velikosti domu v Libčicích u Prahy, který mi tatínek ukazoval. V osmi letech mu umřela maminka při dalším těhotenství. Zůstaly tři děti a rodina se snažila pomoci, ale myslím, že tou smrtí pro tatínka skončila mateřská něha a láska, že jeho maminku žádná s tet nahradit nedovedla. Protože oba tatínkovi sourozenci jsou už dnes mrtví, jeho smrtí jako by končil i příběh jeho maminky, protože dnes není už asi nikdo, kdo by si její tvář pamatoval. Zbyla jen jedna fotografie. Tedy s mým tatínkem odešel celý ten svět německo-české rodiny...

Tatínek pak vystřídal několik škol, průmyslovku i učiliště v Letech. Zažil konec války v Praze a hrůzu války tak poznal zblízka. Moc jsme spolu nemluvili o jeho prvním manželství.  Faktem ale zůstává, že mimo mě, měl tatínek ještě další dvě děti z prvního manželství. I jim tedy odešel otec a s ním i možnost znovu zcelit zpřetrhané vazby.

Já jsem zažila s tatínkem moc hezké dětství. V době dospívání mi byl oporou, dodával mi sebevědomí a věděla jsem, že mě má rád. Tohle všechno dokázal dát i mým dětem, svým vnoučatům. Lásku, která je bezpodmínečná a samozřejmá. Měl Edu, Rachel i Eliáše moc rád a nestyděl se to říct. Stejně tak měl moc rád moji maminku a po celý rok, který bojoval s rakovinou, byla právě podpora maminky jeho největší starostí a prosbou mně adresovanou. Svou nemoc přijal statečně, cítil myslím, že jeho život je naplněný. Ale vzdát se ho nechtěl, jen věděl, že nemoc je silnější, než on.

Odešel veselý a lásku rozdávající člověk.