Ivča ❤❤Vás prosím ,moji blízcí ,až vánek pohladí Vám tvář pak vězte ,že to dotek můj jsem navždy s  Váma , napořád...

Ivča ❤❤Moře lásky a něhy nám zmizelo, zůstal jen potok tekoucích slz, který sténá nad tím, jak to dopadlo.

"Když duha zmizela, přiletěl Albatros a lehce letěl se mnou přes sedm moří. Opatrně mě posadil na okraj světla. Vstoupila jsem do něj a cítil jsem se v bezpečí. Neopustila jsem vás, odešela jsem jen chvilku před vámi."

Matičko má milá,
moje drahá matko,
vy jste jako holub
a já holoubátko.
Vy jste holub sivý,
já holoubek bílý —
kde jsme se v tom širém
světě natrefili!
V tom vašem srdečku
tolik lásky bydlí —
schovejte mne k němu
pod vašimi křídly.

Já: Nechám tě venku. Alespoň jednu noc chci zapomenout...
Smutek: Nemůžeš mě tu nechat!
Já: Jsem unavená, jsi těžký. Někdy je toho prostě příliš, abych to unesla.
Smutek: Teď jsem tvojí součástí.
Já: Tak alespoň před tebou zavřu dveře. Na pár hodin na tebe zapomenu.
Smutek: Takhle to nefunguje! Vždycky tě doženu.
Já: Proč mi to děláš? Není to fér. Jsi příliš temný na to, abys všude chodil se mnou.
Smutek: Možná potřebuješ jen jiný způsob, jak o tom přemýšlet...
Já: Jak jinak? Jak by to šlo jinak?
Smutek: No, pro začátek - jsem tu jen kvůli lásce...
Já: Ne jsi tu, protože někdo, kdo mi byl drahý, odešel...
Smutek: Ale stále ho miluješ, ne? Stále cítíš lasku!
Já: To budu už navždy!
Smutek: Právě jsi mě přejmenovala!  Proto jsem tady! Jsem láska, nemůžeš mě jen tak opustit. Jsem součástí tebe.
Já: Ale tolik to bolí! Už žádné společné okamžiky, žádný společně strávený čas. Tuhle bolest neunesu.
Smutek: Když ode mě utíkáš, je to pro tebe horší. Pojď sem, posaď se ke mně.

Maminko! Už nikdy tak nemohu nikoho oslovit, co všechno je řečeno v tom jediném slově. Neměla bych truchlit sama pro sebe, co už nebudu mít, ale pro to, co nebude mít ona.
Už žádný západ slunce, žádná ranní káva, žádný zpěv ptáků, žádná krásná slova. Pro ni budu dál žít, aby věděla, že to, co mi celý život dávala zůročím. Aby věděla, že budu dobrým člověkem.
Jako dítě jsem se jí tak moc nechtěla podobat. Co bych teď dala za to, kdyby ve mně někdo její podobu viděl.

Nejdražší na světě je srdce matky,
kdo ztratil ji, chudý je,
byť i měl největší statky.


Zástěra bývala tvoje nebe
a rýhy vrásek ukazatel cest.
S hrdostí kráčelas s jinými vedle sebe,
neznalas oddechu, ba ani lest.

Roky, jak lány připoutána k zemi,
jen ve snu toužilas laňkou být,
na těžké valše v noci pralas pleny,
pak něžně je rovnala dlaněmi.

1. S tou nejmilejší tváří,
co nakreslil mi bůh,
s náručí, jenž chrání
od počátků mých snů.
Úsměvem, když září,
jak slunce den co den,
s tou nejsilnější láskou,
co dává matkám jen.
Jak děkuje se andělům,
těm nocím probdělým,
dál necháváš mě věřit snům,
a bráníš časům zlým.
Ty nečekáš nic za lásku,
jsi srdcem na dlani,
co nespoléhá na sázku,
když vcházím svítáním.
Čas vrásky kreslil v oči,
teď zdobí tvoji tvář,
do srdce nikdy nevkročí,
nevezme očím zář.
Nejsou slova jak ti říct,
tu píseň srdce zpívá,
až jednou ten práh překročíš,
v něm navždy budeš živá.

Ty vzpomínky my teď do pohádky proměníme a vnoučatům Tvým je všechny zodpovíme. Aby i naše děti věděly, jak moc jsme si Tě, maminko, všichni vážili.

Donald X. Burt:
Nevím, co se děje s motýly, když se jim krátí den. Nepamatuji se, že bych viděl motýla mrtvého nebo že by některý vypadal nějak zvlášť staře. Kdo ví? Možná vybuchnou do věčného jara. Možná, že když se jim schyluje k večeru, Bůh se pro ně sehne, chytí je a vypustí do svého světla, kde se nikdy nestmívá. Tak to bude i s námi, lidmi. Po krátkém soumraku budeme chyceni z tohoto světa a vypuštěni do věčného dne, které nezná západu...

Básnička pro Tebe ode mne...Ivča
Chci být znovu s Tebou, jak jednoduchá věta,

chci za Tebou do nebe, chci pryč z tohoto světa.

Tak už lásko chvíli vydrž, za chvíli jsem u Tebe,

Tuhle báseň, tenhle příběh posílám nám do nebe.

Jednoho dne přišlo něco co bylo špatně, něco co mi tě mohlo vzít a nenávratně, našli ti maminko, nějaký blbý nádor, jak se to mohlo stát, kdo na to měl právo?!
Začala jsem mít strach a začala jsem se bát, o tebe maminko moje, o to co se může stát.
Vzpomínám si na to, co jsi mi naposledy říkala, říkala jsi, že to bude dobrý a abych čekala...!!!
Vracím se ze vzpomínek zpátky do reality, sedím tu sama, už nejsi tu ty, už nejsi tady a ani nebudeš, já vím to, slzy v očích mám maminko, je mi to líto!!!
Vím, že by jsi to nechtěla, abych kvůli tobě brečela, já vím maminko moje, že jsi se dostala do nebe a že se mi tam dobře postarají o tebe.
Chtěla bych to moc vrátit a tebe neztratit, ale nemůžeš se vrátit a já se musím trápit, budu pořád vzpomínat na tebe maminko moje jen v dobrém, jednou se spolu zase sejdem a už se nerozejdem.
Slíbila jsi, že neodejdeš, nebyla to tvoje vina, dostala tě ta odporná, hnusná rakovina!!!!!
Nikdy nezapomenu!!!

"Maminky neumírají, maminky jen usínají, aby se probouzely v srdcích svých dětí....

Po okně stéká kapka deště, hledám Tě pod ní, nejsi tam, říkám si Tvoje jméno, hledám Tě pod ním, nejsi tam…

Milá maminko, rok 2023, byl pro mě jeden z nejlepších a nejtěžších v životě.
Září, říjen a listopad 2023 byl pro mě neskutečně těžký a smutný a nejen pro mě, ty 3 měsíce byli pro mě nejhorší v mém životě, v září jsem se dozvěděla o tvé nemoci a můj život se během vteřiny změnil o 360 stupňů, začala jsem mít velký strach, že o Tebe přijdu a jak to zvládnu, následně jsem o Tebe v listopadu přišla, ale věřím, že jsi se dostala na lepší místo a znovu se setkáme a budeme spolu už navždy ❤️❤️❤️

Lidé jsou věznění v nás, těch jejichž věčnost ukradla nám navždy, ty kterým vypršel čas.
Proto pouštím Tě, mami pouštím Tě, tak leť už pouštím Tě tam.
Vím, že je tady se mnou a že dává pozor, ten nejvyšší z nejvyšších poslal jí za mnou, ať mi dělá dozor.
A já jí tady cítím, toho anděla cítím. A když vím, že jsem někdo, bez ní na tomto světě jsem nikým.
Vím, že se setkáme zas a budeme spolu už navždy a nikdo nebude moci rozdělit nás.
Ale zatím pouštím Tě, do té doby pouštím Tě, opouštím Tě tam...

Proč se to jen muselo stát,
ztratil jsem člověka, kterého měla jsem ráda.
Teď odpočívá v klidu snad,
nekonečnou pohodu v ráji chci mu přát

Pro maminku Janu...
Ale láska nám tady zůstala
- ta totiž smrti nezná.
A proto za vše, za vše veliký dík,
za tvoji lásku, jaká byla,
za život, jaký jsme s tebou měli.

A co vděkem ti tedy za lásku a péči Tvou
můžeme naposledy dát
- už jen hrst krásných květů naposled
a pak jen tiše, s bolestí v srdci
na tebe s láskou a úctou, vzpomínat.

Mít tak osud, jako má strom,
zapustit kořen, vyrůst a zrát.
Po smrti ještě suchými větvemi
oživit oheň, svítit a hřát

Dobrý den Ivčo, děkuji jste moc hodná ❤️❤️❤️️

Děkuji...já mám tady muže..tak jsem si dovolila poslat jednu básničku..
protože vím jak vás bolí srdce...

Nikdo nám neřekne, nikdo nám nepoví,
čím byla maminka každému z nás.
Nikdo ji nevrátí, nikdo ji nevzbudí,
nikdy již nezazní nám její hlas.

Jediné srdce na světě jsme měli,
jež dovedlo nás milovat.
Kdybychom láskou budit je chtěli,
neozve se nám vícekrát.
Utichlo, zmlklo, šlo už spát...