Maminka byla ta nejúžasnější osoba, kterou jsem si mohla přát. Byla jako hřejivý plamínek v chladném zimním večeru, dokázala svým srdcem získat každého, vždy se snažila každému pomoct a nic za to zpátky nechtěla. Nikdy nechci zapomenout na její laskavý hlas.

Přála bych každému mít maminku, jakou jsem měla já. ❤️ Byl to vtělený anděl, který si na sklonku svého života hodně vytrpěl. :( Zemřela ve věku 47 let.

Nemůžu tomu uvěřit, že za chvilku to bude už dlouhých 10 let, co už tady, maminko, nejsi.

Mám toho tolik na srdci, tolik pocitů a myšlenek, ale nedokážu je asi úplně vyjádřit, ale nějak to zkusím, protože mě to i po těch 10 letech bolí, mami.

Víš, ono tím, že jsi odešla už před takovou dobou, nic nezměnilo na tom, že mi tak ŠÍLENĚ chybíš.
Skoro bych řekla, že každým dnem mi chybíš čím dál víc. Nikdy to nepřejde.
Mrzí mě, že tu nejsi, když jsem se stala dospělou a dala si život dokupy. Odcházela jsi v době, kdy jsem to úplně srovnané neměla a vím, že i to byl důvod, proč jsi tak dlouho ještě trpěla v hospici. Měla jsi strach tu nechat svoje děti, pro které jsi žila ❤️.

Když vám někdo tak důležitý v životě odejde, chybí vám vlastně permanentně, ale někdy jsou dny a momenty, kdy chybí tak nějak víc. ️

A víš, mami, kdy mi chybíš nejvíc?
Třeba když jsem někde v obchodě a vidím dceru s maminkou, jak nakupují.
Když slyším říct svoji kamarádku, že zavolá mámě.
Když se podívám na sebe do zrcadla.
Když slyším tvoji oblíbenou písničku.
Když mi je zle.
Když mi je dobře.
Když jsou Vánoce.
Když máš narozeniny.
Když si ráno udělám kávu.
Když si vzpomenu na jídlo, které mi od tebe tak chutnalo, ale já už zapomněla, jak se dělalo.
Když má někdo podobný smích a hlas, jako jsi měla ty.
Když je někdo stejně srdečný, jako jsi byla ty.
Když má někdo stejné vlasy, jako jsi měla ty.
Když si říkám, jak bys asi vypadala.
A každý den, kdy mluvím s nějakou starší milou dámou, si říkám, proč jsi to štěstí neměla ty.
Kdyby nebylo rakoviny, život by byl jiný.
Kdyby, kdyby, kdyby.
Už se to prostě stalo a já to musím přijmout... víš, mami, tvůj odchod jsem oplakala nesčetněkrát, a i když vím, že duše nikdy neumírá a někde existuješ, nikdy to asi úplně nepřijmu. Někdy tu se mnou jsi a cítím tvoji přítomnost, ale nikdy už neuslyším tvůj krásný hlas, neuvidím a neuslyším, jak ses hezky smála, jen na videonahrávce. Prostě tu fyzicky se mnou nejsi, a ještě dalších třeba 50 let nebudeš. Mrzí mě, že jsem tě znala jen tak krátkou dobu a teď si tě budu pamatovat a truchlit po zbytek života.

Prosím, obejměte lidi, které
máte rádi, nikdy nevíte,
kdy je to naposledy.