moc a moc mi chybíš, nikdy se nevyrovnám s tím, že jsi tak brzy odešla...

Kdysi jsem četla, že je snadné odejít se svou smrtí, ale nesnadné je žít se smrtí cizí. Říká se, že čas hojí rány, čas vše zacelí. Teď si myslím, že některá bolest nepřebolí. Ale přebolet musí. Zármutek oslabuje život, oslabuje naši vitalitu. V hlavě si to člověk zdůvodní, v srdci nikoliv.
Chodím kolem této smutné události, ještě si ji nechci připustit jako skutečnost. V uších mi zní: "Uvěřit musíš, je to neměnitelný fakt." V podvědomí ale stále čekám na telefon, na zazvonění, na otevření dveří a na příchod. Ač vím, že to není možné. Jak čas poběží, kruh, ve kterém se bezmocně točím, začne se otevírat, jako by se z něho stávala spirála, bolest a hoře se umenšují, ustupují, odcházejí...

„…on sám, jejich Bůh, bude s nimi, a setře jim každou slzu z očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti již nebude - neboť co bylo, pominulo.“ (Bible, kniha Zjevení 21:3, 4)

Čas ubíhá a nevrací, co vzal. Jen láska, úcta a vzpomínky v srdcích zůstávají.

To, že se rána zahojí, je jen zdání, v srdci bolest zůstává a vzpomínání.