Milá Gábinko, dnes mě něco pohladilo, takový lehký vánek. Cítila jsem to, jakoby z dálky. Myslím, že v tu chvíli jsi byla se mnou. Nikdy nezapomenu na naše poslední setkání. Byla to lívancová snídaně v Café Louvre. Smály jsme se jako vždycky. A ty jsi mi říkala Sylviku :-). Gábi, myslím na tebe často a naprosto jasně si vybavuju tvůj smích. Mám tě stále moc ráda. A chybíš, moc.

Gabinko, viděla jsem Tě naposledy 27. září t.r., krásnou, plnou života a tolik se těšící na narození prvního dítěte. To, že se Ti právě porod stal osudným, je krutou ironií života, či spíše smrti. Myslím na Tebe a Honzu a cítím velkou bolest. V našich vzpomínkách zůstaneš navždy takovou, jakou jsi byla - krásnou a plnou života.

VĚŘÍM ANDĚLŮM
https://www.youtube.com/watch?v=7JstXuGAE18